Honey...

Jmenuju se Honey...

Seděl jsem na posteli a už dlouho jsem váhal s prsty nad klávesnicí mobilu, než jsem se odhodlal a vyťukal to jedno prosté slovo.
Já: Ahoj :)
Nervózně jsem si kousal spodní ret a čekal, až odpovíš. Konečně jsem se dočkal a na displeji na mě blikala odpověď.
Balian: jsi to ty? ze zastávky? :D
Já: pamatuješ si mě...
Balian: jasně ;)
Rozbušilo se mi srdce, protože, sakra, pamatoval sis mě dýl jak měsíc. Myslel jsi na mě tak často jako já na tebe? Když jsem každý den uvažoval, co ti napíšu, jestli se odhodlám ti napsat? Ne, neřekl bych.

Téměř jsem se lekl, když mi zacinkal mobil, dávaje najevo, že jsi něco napsal. Nemohl jsem se neusmát, když jsem četl tvá omluvná slova.
Balian: hej? jsi tam? napsal jsem něco špatně? jestli jo, tak promiň :(
Že bys byl taky tak nervózní jako já? Rychle jsem vyťukal odpověď.
Já: ne, sorry, nic jsi nenapsal blbě, jen jsem se trochu zamyslel :)
Balian: jak se vlastně jmenuješ? ;)
Přiznám se, zaváhal jsem. Kvůli svému jménu jsem dřív býval terčem posměšků. Rodiče rádi říkávali, že když se v porodnici podívali na barvu mých očí, museli mě pojmenovat Honey, ale jak já to jméno nesnášel.
Já: nebudeš se smát?
Balian: nikdy! :)
Já: ok...
Zhluboka jsem se nadechl, a napsal to. Pak jsem se zavřenýma očima stiskl odeslat.
Já: jmenuju se Honey...
Balian: to je boží jméno! :D
Já: to myslíš vážně?
Balian: smrtelně ;)
Přiměl jsi mě culit se na mobil jako idiot.