Honey...

Čaj?

Asi po dvou týdnech jsi mi napsal, že mě chceš vidět. Byl jsem nervózní, ale souhlasil jsem. Dali jsme si sraz v parku, čekal jsem na tebe půl hodiny předem. Když ses konečně objevil, rozbušilo se mi srdce.

„Ahoj, Honey," protáhl jsi moje jméno.
„Baliane," usmál jsem se. Za ty necelé dva měsíce, co uběhly od našeho prvního a  jediného setkání, ti vlasy povyrostly tak, že ti při každém pohybu padalo do očí několik pramenů a stále sis je musel odhrnovat. To gesto bylo roztomilé.
„Takže..." prolomil jsi ticho, „kam půjdem?"
„Říkal jsem si, že bychom mohli zajít na kafe? Kousek odsud je strašně super kavárna," navrhl jsem a ukázal daným směrem.
„A maj tam i čaj?" nakrčil jsi nos.
„Kávu pán nerad?" zasmál jsem se. „Neboj, určitě něco mají."

Nakonec sis dal ledový čaj, nechápavě ses šklebil na mou vídeňskou kávu a ujídal mi šlehačku. Pak jsme se šli projít do parku.
„A kde se tu vlastně bereš? Nikdy dřív jsem tě tu nepotkal," zajímal jsem se.
„Jsem tu jen na prázdniny, u tety," usmál ses.
„A kdy se vracíš domů?" Možná jsem tě svými neodbytnými otázkami otravoval, ale moje zvědavost byla silnější než strach z toho, že se se mnou přestaneš bavit.
„Zhruba za dva týdny, řekl bych. Záleží jak se rozhodnou naši," obrátil jsi oči v sloup. Dva týdny. Měli jsme ještě dva týdny, než jsi odjel a nechal mě tu. Nebo to jsem si aspoň myslel.
„To není moc," řekl jsem nahlas.
„Není, ale v takovým zapadákově, abychom si nemohli ani psát, zase nebydlím," smál ses.
„A kdy zase přijedeš?" odvážil jsem se zeptat.
„Asi příští rok, zase na léto," pokrčil jsi rameny.
„Ale to je za dlouho a teď to nebudeme řešit, ok? Jo, a máš babu!" plácl jsi mě do ramene. Pár sekund jsem stál a zpracovával vývoj situace.
„Baliane!" rozesmál jsem se pak. „Kolik nám je? Sedm?"
Ale rozběhl jsem se za tebou, povalil tě do trávy a začal lechtat. Svíjel ses smíchy a prosil mě, abych toho nechal. Nakonec jsem se nechal přesvědčit, nicméně ne zadarmo.
A co za to?" zeptal ses se šibalskými jiskřičkami v očích. „Navrhoval bych, že ti příště koupím to kafe." Při tom slově ses zašklebil, ale smál ses.
„Ok, to beru," kývl jsem a nastavil dlaň, abych ti pomohl vstát. To jsem ale nečekal, že mě za tu ruku stáhneš k zemi a tentokrát zlechtáš ty mě.

Nakonec jsme se, oba udýchaní a celí zelení od trávy, stále se hihňající, rozloučili a vydali domů.