Honey...

Kapela?

Tmavovlasý chlapec nervózně podupával před klubem. Každou chvíli se rozhlédl, na někoho čekal. Když mu před pár dny kamarád napsal, že Baliana viděl ve městě, jak hraje s nějakou kapelou, nemohl tomu uvěřit. Nějakou dobu mu trvalo, než se nechal přesvědčit, aby se na něj zašel aspoň podívat. A tak tam teď stál a čekal, kdy se ukáže Mark a jediné, na co myslel, bylo aby mohl konečně vypadnout z tý pitomý zimy. Konečně se na rohu objevila známá silueta a za chvíli už se tísnili v nacpaném baru. Až ho překvapilo, kolik přišlo lidí.
„Seš si jistej, že tu má být?" otočil se na Marka. Vlastně ani nevěděl, proč tu je. Že by se mu Balian chtěl snad omlouvat rozhodně nehrozilo a sám si nebyl jistý, jestli by o omluvu vůbec ještě stál. Asi se chtěl jen ujistit, že už je fáze Balian definitivně za ním.
„Stoprocentně," kývl zrzek. Několikrát si tu informaci ověřoval, aby svého kamaráda netahal do města zbytečně. Ale jistý si byl a už se nemohl dívat, jak se brunet trápí a snaží se tvrdit, že už se přes to dostal. Nevěděl, co přesně se ten den v létě stalo, ale jeho přítele to naprosto zlomilo. A tak jej dotáhl sem a doufal, že si to ti dva mezci vyřeší.

Na menší podium v přední části místnosti vystoupil blonďatý mladík a promluvil do mikrofonu. Brunetovi poskočilo srdce, když zaslechl známý hlas. Sakra, to přece... pomyslel si.
„Ahoj všichni, vítám vás na našem koncertě a doufám, že se budeme líbit," zasmál se Balian.
„Dovolte, abych vám představil naši kapelu. Támhle u bicích sedí Fred, pozdrav, Freddie!" Blonďatý bubeník se s úsměvem zvedl a mávl na publikum.
„Dále tu máme našeho kytaristu, Johnyho," pokynul i černovlasému chlapci, který následoval Fredova příkladu a zamával, „no a nejlepší nakonec, zpěvák, mimochodem já," mrkl na obecenstvo, které si už naprosto získal, „jmenuju se Balian. A konec keců, jde se na nějakou muziku!" Byla to zřejmě domluvená narážka, protože John v tu chvíli začal hrát rychlou melodii, Fred se přidal s bicími a po chvíli začal Balian zpívat.

Po koncertě si zpěvák odhrnul zpocené vlasy, lepící se mu k čelu a přejel dav před sebou pohledem. Ztuhl, když úplně vzadu spatřil povědomou postavu. To přece nemůže být... Seskočil z podia a s omluvami se prodíral mezi potem lepkavými lidskými těly, až konečně stanul před tím, kterého zde nečekal ani v nejdivočejším snu.