Honey...

Piknik

Pár dní nato jsme se znova sešli, připravil jsi piknik. Když jsme dojedli, sedl sis vedle mě, položil mi hlavu do klína a zavřel oči. Nerušeně jsem pozoroval stíny, které ti řasy vrhaly na tvář a měl jsem chuť tě políbit. Pomalu jsi zvedl víčka, zamžoural jsi na mě a usmál se. A když ses kousek nadzvedl, neodolal jsem, sklonil se k tobě a přitiskl rty na tvoje. Malou chvíli jsi mi polibky oplácel, ale pak se odněkud z cesty ozvalo: „No teda, to je humus! Vole, čum na to, dva kluci se tam vocicmávaj!" Vytřeštil jsi oči a odstrčil mě. Pak jsi vyskočil na nohy a rozběhl se pryč.

***

Každý den jsem ti napsal zprávu a každý den jsem ji zase smazal. Nedokázal jsem vyjádřit, co se mi honilo hlavou. Pořád jsem měl ve skříni schovaný ten koš, co jsi tam ten den nechal. Spolu se zprávami to byla jediná reálná věc, která mi připomínala, že jsi tu opravdu byl.

Prázdniny se chýlily ke konci, já jsem zase stál na té zastávce, kde jsem tě viděl poprvé a do sluchátek mi zněly první tóny písně, kterou jsi mi tehdy pustil. Nepřítomně jsem špičkou boty kopal do drobných kamínků na cestě a přemýšlel jsem, co se to ten den vlastně stalo. Čeho ses tak lekl? Mě? Sebe? Toho idiota, co tam pořvával?

Vzhlédl jsem, když jsem zaslechl známý hlas. Byl jsi to ty, vesele ses bavil s nějakou holkou, která se ti plazila po paži a mně se chtělo brečet. Náhle ses podíval mým směrem a v očích jsi měl zděšení a... odpor? Sevřel se mi žaludek a otočil jsem se k té scéně zády. Nechápal jsem, co to mělo znamenat, ale z tvého výrazu jsem pochopil, že o další kontakt nestojíš.

Odešel jsem bez ohlédnutí, stejně jako tenkrát ty.