Já se nevzdám!!!

10. Neuvěřitelná hloupost!

Týden proběhl skvěle. Chodila jsem se Sorgie na procházky, jezdila s holkama na vyjížďky, pomáhala s trénováním a balila jsem.

Dnes je sobota a já právě balím věci ve svém pokoji.

Věci pro Sorgie už mám zabalené, jen věci co budou potřeba na přepravu mám stále venku.

V našem domě to vypadá jak po zemětřesení. Mamka si své věci už zabalila, ale teď balí věci různě po domě. Nechala se od Benjamina přesvědčit, že nádobí necháme tady.

My totiž tenhle dům neprodáváme. Chceme si ho nechat už hlavně z toho důvodu, že já se sem chci vracet na prázdiny a v budoucnu se přestěhovat zpátky. To ale mamka ještě neví, té jsem řekla jen o těch prázdinách. Nemusí vědět, že se od ní kvůli koním hodlám už v osmnácti odstěhovat zpátky do Anglie.

Řeknu jí to, až na zo bude vhodná doba, až to pochopí. Kdo ví, třeba se jí život v Americe nebude líbit a sama se bude chtít vrátit.

Každopádně jí za to balení obdivuju.

To já mám co dělat se svým pokojem. Oblečení už mám z velké části zabalené-venku mám jen pár věcí ke koním a věci na cestu. Ty pak dám do kufru. Zbytek je v krabicích. Všechno máme s mamkou v krabicích, protože je to v nějaké dohodě pro stěhování letadlem. Já tomu nerozumím. Každá budeme mít s mamkou jen jeden kufr, jedno příruční zavazadlo a pak batoh nebo třeba kabelku.

Teď si balím všechmy ty věci co se mi jen tak válí po pokoji. Samé sešity, pár náramků, náhrdelníků a náušnic.

Člověk by řekl; holka od koní, ta nemůže mít ani náramek, ale na dovolených a tak si i já ráda užiju jinou stránku než tu koňskou. Ale neměnila bych ani za milion!

Tohle je ale všechno. Rozhodně se nemaluju, i když si to dost lidí myslí. Mám docela hladkou pleť a výrazné řasy, takže to tak někdy vypadá. Ale jediné, co strpím, je lesk na rty. Ale ani ten tady v Anglii nepoužívám.

Když mám konečně dobaleno a můj pokoj vypadá skoro jako před nastěhováním, je už půl šesté večer.

Je mi jedno kolik je, protože do stáje bych šla i kdyby už bylo devět. Proto už za minutu vybýhám z domu.

Ve stáji jsem ani ne za pět minut.

Tina je ve dvoře, ale sedí na Benovi. To mě docela překvapuje, protože já ani Tina moc na hlavně školních koní moc nejezdíme a jezdíme spíš na těch těžších a pak na Lizzet a Moolovi, ale vlastně, proč ne.

"Ahoj Kate," křikne když mě spatří.

"Čau! Kam jedeš?"

"Renáta mě chce vzít na hodinu. Už jsem pod jejím vedením dlouho nejezdila a Ben se navíc dnes pod klienty choval hrozně. Tak ho jdu trochu opravit," ušklíbne se.

Fajn, teď už to chápu naprosto. Většinou, když se nějakej kůň na hodinách nechová dobře, tak to pak s Renátou využíváme jako záminku pro trénink. My se tím zlepšujeme a navíc opravíme ty koně.

"Ok. Co mám dělat?"

"Ještě jsem nestihla přichystat krmení, ale Renáta chtěla, abys zase vzala vyběhat Jacket. Ani si nedovedeme představit, jak bude fungovat, až tady nebudeš!"

"Fajn, jdu pro ní. Je v zadním nebo ve předním výběhu?"

"Ve předním. Renáta to říkala už ráno, tak jsem ti jí nechala blíž. Nevěděla jsem, kdy přijdeš."

"To jsem nevěděla ani já, ale už mám zabaleno. A díky. Až dozadu se mi teď vážně nechce."

"Nemáš zač," usměje se a pak už jde. Renáta na ní asi čeká na jízdárně.

Vyjdu ze dvora za ní a zamířím k výběhům. Jacket je docela daleko, ale když na ní zavolám, tak přijde.

Nechápu proč holky říkají, že je nevychovaná!

V klidu jí odvedu do dvora, kde ji vyčistím, nasedlám a nauzdím. Když mám hotovo, vyhoupnu se na ní a vyjedu směrem k lesu.

Jen co vejdem do lesa, pobídnu Jacket ke klusu a ona, plná energie jako vždy, mi s radostí vyhoví.

Její klus je jako vždycky plavný a bez sebemenší chybičky. Miluju její plavné chody. No, oprava; miluju, když je dostatečně vyběhaná a má tak hezky plavné chody. Opravdu umí jezdit hezky, ale musí být sama, aby nezávodila s žádným jiným koněm a musí být vyběhaná. A protože holky na ní do terénu samy rády nejezdí, takhle hodnou ji neznají.

Samozdřejmě se nesmí nechat pořádně rozjet. Pak je opět špatně zvladatelná.

Nechávám jí klusat a sama zatím přemýšlím nad tím, že to tu vše nechávám. Obzvláště Jacket a Lizzet mi budou chybět. A pak samozdřejmě holky. Dopadne to na mě v plné míře a mě začnou téct slzy. Kus před námi je skokovka, takže neváhám a pobídnu Jacket do cvalu. Neřeším, že nabere neuvěřitelnou rychlost. Prostě jen chci jet.

Jacket skutečně zrychlí. Skákání miluje a rychlou jízdu taky.

Přestože už jedeme strašně rychle, za každým skokem ještě zrychluji. Když vjedeme na louku, Jacket ještě přidá.

Během skoků jsem ze sebe dostala veškerý vztek i smutek a už jsem schopná normálně přemýšlet.

Teprve teď mi dojde co jsem to udělala za pitomost. Když se Jacket rozjede, umí být dost rychlá a těžko zvladatelná. A já jí ještě pobízím! Co teď? Projede mi hlavou. Kdybych teď vzala za otěže, tak se Jacket postaví na zadní a následně vyhodí. Je velmi těžké to usedět-už jsem si zo párkrát vyzkoušela. Proto dám jen zádrž sedem, i když je mi jasné, že to nezabere. Taky že ne. Jacket jede rychle. Hodně rychle. Mohla by si něco udělat. Zamyslím se, ale je to jasné. Radši sama sletím, než aby Jacket v té rychlosti spadla. Navíc, tak bych si asi ublížila i já, takže takhle to aspoň budu jenom já.

Opravdu jemně vezmu za otěže.

Jacket u nás není odmalinka a očividně se s ní dřív jezdilo hodně za otěže, protože reaguje i na nejmenší chytnutí za otěž, a to občas i tak, že jezdce shodí. Záleží na situaci.

Udělá přesně to, co očekávám. Postaví se na zadní. Očekávám to, takže se předkloním a tím chytnu rovnováhu. Následné vyhození zadníma nohama tsky vyberu, ale když vyhodí znovu a ještě u toho skloní hlavu, neusedím to a vyletím do vzduchu. Za svůj život už jsem spadla nesčetněkrát, takže naštěstí umím padat. Skulím se do klubíčka a čekám na dopad.

Když dopadnu, udělám na zemi několik kotrmelců a pak zůstanu ležet.

Tak zde je dnešní druhá kapitola. Ještě jednou se omlouvám za ten minulý týden.

Snad se líbí😉😉😉

Janett ;-)))