Beth23: Hele Honzo, nic mi ještě nepřišlo.
Beth23: Honzo?
Beth23: Jsi tu?
Beth23: Kdybych teď neodepisovala, tak počkej, někdo právě zazvonil.
Šla jsem po schodech dolů s očekáváním, že přišel Honzův dopis.
Bylo to od něho hrozně hezké, byla jsem fakt ráda. Konečně se v mém životě objevila osoba, která mi tak moc rozumí. A to jsem potřebovala.
Když jsem se jednou zmínila, že nemám kamarády, z poloviny to byla lež. Ano, bavím se s nějakými jedinci, ale ti se nikdy nevyrovnají Honzovi.
Snažila jsem se být vyrovnaná, ale místo toho mě přebíjela roztržitá radost.
Když jsem konečně uchopila kliku od hlavních dveří a otevřela, kompletně jsem ztrnula na místě neschopna pohybu.
Předemnou stála silueta kluka, držící v ruce obálku, který se usmíval od ucha k uchu. Jeho tmavě hnědé vlasy pročesával vítr a doplňovaly ho malé vločky sedající na jeho vlasech. Jeho oči zářily očekáváním, jak zareaguju.
Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se proti němu. Nečekal to, tudíž jsme během pár sekund leželi na zemi. Ale to mi bylo ukradené.
V nosu mě šimrala jeho příjemná vůně, kterou jsem nikdy neměla možnost poznat.
Leželi jsme tam možná sekundy nebo minuty, avšak mně to připadalo jako hodiny.
Opatrně jsem se zvedla, ale neroztrhla naše objetí. Jeho prsty přejížděly přes mé chvějící se záda důsledkem pláče.
,,Neplač, prosím.". Jeho slova mě hřála tak, jako on samotný.
,,Brečím štěstím," zamumlala jsem mu do kabátu, nad čímž jeho stisk zpevnil ještě víc.
,,Můžeme jít dovnitř? Ne že by zrovna mě bylo zima, ale ty se klepeš jak ratlík.".
Uchechtla jsem se a kývla.
,,J-já to pořád nechápu," spustila jsem, když jsem zavřela dveře.
,,Co nechápeš?" zeptal se s humorem v hlase.
,,To, že si tady, že tě vidím, slyším... prostě jsi tady.".
Oči se mi opět zalily slzami.
,,Říkal jsem si, že by bylo moc mainstream ti poslat jen dopis, tak jsem přibalil i sebe, abych ti ho předal osobně. Jsou přece Vánoce, ne?" usmál se.
,,Tohle je ten nejkrásnější dárek v mém životě." řekla jsem a znovu ho objala s myšlenkou, jak by to vypadalo, kdyby to takhle bylo už navždy.
~~~~~~~~~~~~~~~
Ahoj.
Chtěla bych vám poděkovat. Ať už za vaše komentáře, které jsem si tak ráda četla. Nebo za vaše hlasy, a že jich bylo na to, že jsem na tuhle povídku pěkně kašlala, za což se vám některým omlouvám. Hlavní důvod byl ten, že k Honzovi upřímně nemám takový vztah, jako předtím. Pak jsem taky neměla čas, nebo jsem většinu času trávila trochu jinak, ale to už je jiná věc.
Chtěla bych vám popřát ty nejkrásnější Vánoce a pamatujte; Vánoce nejsou o dárcích. Jsou o pohodě, klidu a času strávený s rodinou. Z Vánoc jsme si my vytvořili svátek, kdy si dáváme dárky. Ale dárky by se měly dávat celoročně, ne jen na Vánoce.
Ještě jednou děkuju, s láskou Maxie.
