Nikdy Není Pozdě🖤

>9<

Seděl jsem tam a přemýšlel jsem. O Hermioně. O tom když jsme se poprvé viděli. O tom když jsme spolu furt byli za dobře. Když mě chytala za ruku protože se bála. Když potřebovala rameno na vybrečení. Ale taky na to když jsem jí řekl že je to nesnesitelná šprtka a že nemá žádné přatele. Uvědomil jsem si že mi chybí a že ji potřebuju zpět.

Bylo mi do breku ale řekl jsem si že to zvládnu. Že tam nebudu bulet jako nějaký slaboch. U toho krbu jsem seděl asi dvě hodiny a pak už jsem chtěl jít nahoru. V tu chvíli ale přišel do místnosti Harry.

H: proč tady jen tak sedíš? Za ty dvě hodiny sis už mohl uklidit ten bordel u mojí postele jak jsem ti říkal už předevčírem ne?
R: hmmm
H: co je? Něco se stalo? (Díval se na mě překvapeně)
R: ani nic jenom se Hermiona zabouchla do Malfoye.
H: (chvíli mlčel) to je blbost. (Řekl překvapeně a házel po mě pohledy jako kdyby mě neznal)
R: No dobře nevim jestli je do něj zabouchlá ale poslední dobou se nebaví s nikým jiným. A taky před pár hodinama někam šla.
H: No a?
R: tobě to nedochází?!? Určitě šla někam s ním!
H: hele i kdyby to byla pravda tak je to její věc. Stejně za chvíli sama pozná že je to hajzl.
R: nemůžeme ji v tom jen tak nechat! Vždyť jí může ublížit!
H: zase tolik bych to nehrotil.
R: podle mě ji chce využít aby se dostal k tobě Harry.
H: hele taky se mi nelíbí že se spolu baví jestli je to pravda (uchechtnul se) ale musíš se smířit s tím že má svýho Draca kterej ji za chvíli stejně odkopne.

V tu chvíli vletěla do místnosti nadšená Hermiona a měla kouzelný úsměv na tváři. K našemu "štěstí" slyšela poslední větu a úsměv jí rychle klesl.