Technologie zítřka (Technology for Tomorrow)

Rádio

(Hlas moderátorky postupně utichá, stejně jako druhý tón vytáčení telefonu. Plynule po utichnutí se rozezní prskání ohně a vzdálené tepání kladiva, které utichne přesně ve chvíli, kdy se Francis nadechne.)

FRANCIS: V podstatě po mně chtěl, abych za jeden měsíc zahrabal stovky let vývoje. Říkal jsem, že ten člověk je blázen.

VIKTOR: To je možné, ale nebýt toho termínu, nedokončil bys to. Nebo... (Váhavě)

FRANCIS: (Lehký smích) Nepochybuj o mně, drahý Lostere. To víš, že jsem to zvládl.

VIKTOR: Tak na to se asi i napiju, podej mi tu placatku.

FRANCIS: Jasně, tumáš. (Natáhne se k němu, ozve se zasyčení pálící se kůže)

VIKTOR: (Vyděšeně) Au! Sakra, Francisi, co to je? Ty úplně pálíš!

FRANCIS: (Se smíchem) Říkám ti, že nemám důvod mít na sobě bundu.

VIKTOR: (Ještě nasupeně) A já ti říkám, že jsi blázen. Vždyť máš horečku!

FRANCIS: (Pobaveně) Horečku... Co bych dal za horečku. (Viktor se napije) Tak co, chutná?

VIKTOR: (Uznale vyfoukne vzduch) Ta píše. Slušný pití.

FRANCIS: Takové jsi na ekonomce pil po litrech, co?

VIKTOR: (Otráveně) Dej mi svátek, ano? (Francis se směje) Raději mi řekni, co mi hodláš pustit v tom rádiu, pokud se toho oba stihneme dožít.

FRANCIS: Nespěchej, všechno má svůj čas! (Přihodí do ohně pár polen) A neříkej mi, že tě oheň nezahřívá dost na to, abys tu neumrzl.

VIKTOR: Už mi bylo i líp. Auto na krajnici, mobil v trapu, vlastně o mně nikdo neví.

FRANCIS: (Vyčítavě) Joo, já se nerozhodl, že si přisednu a budu popíjet u ohníčku.

VIKTOR: (Dotčeně) Popíjet! Jednou jsem se-

FRANCIS: (Zarazí jej) Jasně, jasně. Neboj, nikomu neřeknu, že jsi porušil zákon o prohibici jedním douškem. Klidně se ještě napij.

VIKTOR: To je dobré. Ale nechám si ji tady, než z toho uvaříš gulášovou polévku. Proč jsi chtěl všechny ty věci po Cogersovi? Jak to, že o nich nic nevím?

FRANCIS: Řekněme, že Cogers to financoval z vlastních účtů. Víc asi slyšet ani nechceš.

VIKTOR: (Podezřívavě) Chceš snad říct, že... (V ohni hlasitě zapraská lámající se dřevo)

FRANCIS: Chci ti říct, k čemu tady mám to rádio, nech tedy ekonomiku být.

VIKTOR: Vážně ti zařídil vlastního zdravotníka?

FRANCIS: Samozřejmě, nějakého Johna Kohosi. Postarší chlapík, ale život bych mu do rukou svěřil.

VIKTOR: (Pobaveně) Celkem si tě vydržoval. Vzal sis i to volno, co ti na to nabízel?

FRANCIS: Nakonec ano, ale to až ke konci toho všeho. To jsem měl už všechno hotové.

VIKTOR: Proč?

FRANCIS: Měsíc a půl jsem pracoval půl dne v provozu a půl dne u metalurgů. Proč myslíš?

VIKTOR: Přijde mi, že v tom bylo něco víc, než jen... Den volna.

FRANCIS: (Překvapeně, s nadšením) Chytrý chlapík! Ale to bylo až potom. Trvalo asi týden, než divizi vybavili přesně tak, jak jsem požadoval, a nikdo nic neviděl. Tehdy mne Cogers navštívil znova.

(Prskání plamene zeslábne a začne utichat, nahradí jej hučení továrenského provozu připomínající zvuk pronikající tunely hlubinných dolů. Do toho všeho se ozve několik rychlých úderů kladívkem do kovadliny a zacinkání kovu, jak je nástroj odložen stranou. Dupot pracovní obuvi se rozléhá prostorem a Francis Perton hluboce nadechuje a vydechuje. Ozve se hromové cvaknutí kovových dveří a do prostoru vstoupí Henry Cogers.)

COGERS: (Hlasitěji do rozlehlého prostoru) Pertone! Hledat vás je jako hledat jehlu v kupce sena!

FRANCIS: (Tišeji, pro sebe) No jasně. (Přistoupí o tři kroky blíže) Vykračujete si po vlastní továrně, pane generální?

COGERS: Přesně tak, protože vás bych mohl najít snad kdekoliv v tomhle blázinci.

FRANCIS: (Znovu párkrát zabuší kladívkem do kovadliny) Co mi chcete?

COGERS: Chci se ujistit, že máte vše, co potřebujete.

FRANCIS: Kvůli tomu mne hledáte po celém podniku?

COGERS: (Zamyšleně) Noo, v podstatě.

FRANCIS: (Se zacinkáním kovu odloží kladivo) V podstatě?

COGERS: Ve vaší sekci mi řekli, že máte po směně, tak jsem byl zvědav, zda...

FRANCIS: (Přeruší jej) Vždycky si rád vše prověřím a zajistím. Slušné vybavení jste mi tu zařídil.

COGERS: To bych řekl, přece nenechám své zaměstnance na suchu. Co vaše výpočty, pokročil jste?

FRANCIS: Jsem pořád na stejném místě. Potřebuji surový materiál, abych začal zkoušet různé kombinace. Bez materiálu jsou mi všechny tyhle mašinky úplně k ničemu.

COGERS: (Zamyšleně) Myslel jsem, že se stroji dorazí i materiál, postarám se o to.

FRANCIS: (Lehce povýšeně) To by bylo skvělé. Co to nesete?

COGERS: (Nadšeně) Ach, málem bych na to zapomněl! Tohle je pro vás! (Vybalí předmět z látky a s jemným úderem kovu o plast jej položí na kovadlinu)

FRANCIS: (Udiveně) Rádio? K čemu bych já potřeboval rádio?

COGERS: Abyste nezapomněl, na čem tady vlastně pracujete. Hudba navíc prospívá k lepším výkonům.

FRANCIS: (Pobaveně) O tom pochybuji... A proč mi ho nesete obalené ručníkem jako nějaký koláč?

COGERS: (Úlisně) Trocha nenápadnosti ještě nikomu neuškodila.

FRANCIS: (Zasměje se) To asi ne, ale snad si to někdo nevyloží jako snahu dvořit se Viktorii od metalurgů, když jste šťastně...

COGERS: (Přeruší jej) Nechte si ty vtípky, Pertone, není na ně ani čas, ani místo. Raději se pusťte do práce, ano?

FRANCIS: To mi bez materiálu půjde dost těžko.

COGERS: (Podrážděně) Tak si připravte stroje, rozpalte pece nebo cokoliv, co bude třeba, dejte mi půl hodiny a já to zařídím.

FRANCIS: Beru vás za slovo, pane generální. Já si raději ověřím, zda jsem někde nepřehlédl nějakou chybu.

COGERS: Zatím si tento luxus dopřát můžete, ale brzy už tolik času nebude.

FRANCIS: Lepší později a důkladně, než brzy a nedodělaně.

COGERS: (Ledabyle) Jistě, jistě... Jdu vám zařídit ten materiál. Rád jsem vás viděl. (Potřese si s ním rukou)

FRANCIS: Jistě. Na shledanou, pane generální. (Cogers odchází a ozve se za ním kovové prásknutí dveří a prudké položení rádia na zem) Prý muzika, jasně. (Zakrouží kladivem po kovadlině) Já ti dám...