Contenta Aisha | Avengers |

Prolog

„Měl ses na něj aspoň podívat." Pípnu potichu a podívám se na svého brášku. „K čemu? Stejně má raději tebe." Vyprskne znechuceně a rozejde se do pokoje. Ale než stihne dojít, chytnu ho za paži. „To není pravda, sám tomu nevěříš." Vydechnu rozpačitě a lítostivýma očima se mu podívám do jeho očí. „Vždy měl rád jenom tebe. A ty sis jeho pozornost moc užívala. Vždycky ses předváděla a on ti to žral. Pomyslela si někdy na mě? Aspoň někdy?" Vykřikne naštvaně a zabodne mi prst do hrudi. Smutně si povzdechnu. „Já to všechno dělala kvůli tobě." Zašeptám tiše a pohlédnu mu do očí. Uchechtne se a záporně zakroutí hlavou. „To snad nemyslíš vážně. Kvůli mě? Sebrala si mi to, co si přeje každý kluk. Sebrala jsi mi tátu!" Rozčileně se na mě podívá, přičemž protočí očima. „Ale jak to můžeš vědět? Jak můžeš vědět jaké to je být bez táty?!" Vyhrkne naštvaně a podívá se mi do očí. Ty se mi naplní slzami. „Já ani nevím kdo je můj otec, ty tupče! Ani moje matka. Nevím jestli mám nějakou pravou rodinu. Nikde nikdo není!" Vydechnu bolestně a začnou mi stékat slzy po tvářích. Tohle říká vždycky, když se začneme hádat. „A to je jako můj problém? Jasně, začni brečet! Jsi nechtěný dítě co matka opustila! Ani se jí nedivím!" Vykřikne rozčileně a trochu zrudne. Vylekaně vyjeknu. Bolestně se na něj podívám. „Tony..." Zašptám bolestně a začnu brečet ještě více. „Neříkej mi Tony!" Dodá ještě rozhořčeně. „Proč to říkáš? Proč mi ubližuješ?" Zeptám se na tu otázku poprvé za celou dobu. Nikdy jsem neměla tak velkou odvahu. „Nechci nikomu ubližovat. Ale když mi vezmeš tátu, co si o tobě mám myslet? Všechno by bylo lepší, kdybys nikdy nepřišla. Kdybys zůstala tam, kde jsi byla. A našla si někoho jiného a tomu zničila život!" Začne na mě vrhat všechny jeho myšlenky a smutně si povzdechne. „Nikdy jsem ti život zničit nechtěla. A už ho nezničím nikomu." Zamumlám a odeberu se do pokoje. „Jdeš zavolat tatínkovi? To je ti podobný, ten ti aspoň nějak pomůže!" Zahuláká na mě ještě a s prasknutím dveří zmizí ve svém pokoji. Já si ve svém pokoji začnu balit své věci do velkého kufru. Už ho nechci trápit. Nechci trápit svého jediného brášku. Zabalím si vše potřebné, i moje velké kapesné. Vytáhnu si peníze i z nouzového šuplíku. Kufr zapnu, dám si na sebe bundu a popadnu papír s tužkou. Co nejvíce potichu se odkradu do kuchyně, kde na ten papír napíšu krátký vzkaz. Naposled se rozhlédnu kolem a vyjdu se všemi mými věcmi ven. Vzhůru novému životu, ve kterém nebudu navazovat kontakty s bráškou.

„Už se nikdy neuvidíme, Tony. Promiň, že ti tak říkám. Už o mně nikdy neuslyšíš. Měj se beze mně lépe, když jsem byla tak strašná sestra. Sbohem, Stephanie."