Contenta Aisha | Avengers |

Kapitola 12

Nedůvěřivě jsem si ho prohlédla. Pramínky vody stále kroužily okolo mých prstů. Přiblížila jsem se k němu, načež si mě překvapeně prohlédl. Pohled pak naštěstí stáhl.
„Jaké je příjmení tvé matky?" Zeptal se naprosto vážně a seriózně, za to já jsem vyprskla smíchy, díky bohu ne na něj.
„Víš, když se někdo poprvé setká, tak se ptají na otázky jsi zadaný, nebo kde pracuješ, ale ty se mě zeptáš na příjmení mé matky. Páni, horší otázku jsem nezažila." Poznamenala jsem a ještě se trochu smála. Bucky jenom podrážděně protočil očima.

„Ale teď vážně, jaké je příjmení tvé matky?" Zeptal se ještě jednou a já pochopila, že to chce doopravdy vědět. Ale přišlo mi nefér mu říct to co já jsem hledala celý život.
„Nikdy." Důvod jsem neřekla, jelikož jsem ho vůbec neznala. Bucky jen pokrčil rameny. Očividně to čekal, takže nechápu, proč se ptal. Zřejmě pro jistotu.

„Počkat, nejsi náhodou James Barnes? Známý taktéž jako Winter Soldier? Ztracený a později nalezený nejlepší přítel Stevena Rogerse?" Vyhrkla jsem rozpačitě a prohlédla si ho od hlavy k patě, i když to moc nešlo. Teatrálně se uklonil.
„Přesně tak. A momentálně se mu vyhýbám, ale to jsem ti řekl." Dodal ještě a já se jenom uchechtnula. Následně jsem zpozorněla, jelikož si můj mozek něco uvědomil.
„A nejsi ty stíhaný?"

Probodla jsem ho pohledem, za to on odvrátil ode mě zrak.
„Winter Soldier je stíhaný. Bucky, tedy já, stíhaný nejsem." Prozradil a upřel na mě jeho oči. Zamyslela jsem se. Dokázal být dvě naprosto různé osoby.
„Jak?" Vydechla jsem své myšlenky a ustoupila o krok dopředu. Vypadal posmutněle.
„Dlouhý příběh." Zarazil mě suše. Na to jsem pokrčila rameny. Očividně se po mně nikdo nesháněl. Mé pokrčení asi pochopil, že může mluvit.

Povídal od války, po jeho pád, následně celou tu věc s Winter Soldierem, že není jediný, že to co udělá Winter Soldier by on, Bucky nikdy neudělal a že se v něm Winter Soldier probouzí díky nějakým slovům. Na konci vypadal posmutněle, takže jsem vzala svou veškerou odvahu, která byla i tak pěkně malá a naklonila se k němu, načež jsem ho obejmula. Nejdřív působil zaraženě, ale po chvilce mě objemul nazpět.

„Už budu muset jít." Řekla jsem a odtáhla jsem se. On přikývnul a podal mi moje tašky. Ještě před tím, než jsem šla, Bucky vytáhl z kapsy propisku a napsal mi na ruku jeho telefonní číslo.
„Mohli by z nás být dobří přátelé." Zamumlal k tomu. Následně mě šel doprovodit, za což jsem byla v té tmě převelice ráda. Doprovodil mě až pár metrů od Avengers Tower, aby ho někdo nespatřil a s prostým 'ahoj' jsme se rozešli. Od do neznáma, já do Avengers Tower.

Potichu jsem vešla dovnitř a rozhlédla se. Nikde nikdo. Můj mozek chytře rozhodnul, že bych ty tašky mohla odnést do kuchyně. Tak jsem také učinila. Co nejpotišeji jsem docupitala do kuchyně a tašky položila na linku. Z nich jsem začala vyndávat a následně třídit potraviny do lednice, polic a tak dále. Jakmile bylo všechno hotové a tašky vyhozené, ozvalo se za mnou odkašlání. Prudce jsem se otočila k jídelnímu stolu, kde stál Rogers.

„Co?" Vydechla jsem lehce neslušně a došla k němu, aby nemusel řvát.
„Jdeš pěkně pozdě. Kde jsi byla?" Prohodil svým typickým tónem a já se zamyslela. To jsem si tak dlouho povídala s Buckym? To jsem mu samozřejmě říct nemohla, hlavně když mi Bucky dvakrát řekl, že se vyhýbá Rogersovi.
„Zakecala jsem se s Bertou." Vymluvila jsem se spěšně a ještě jsem k tomu mávla rukou. Podíval se na mě pohledem typu 'a to je kdo?'.
„Nájemná vražedkyně." Protočila jsem očima a uchechtnula se. Rogersovi to moc vtipné nepřišlo.
„Je to prodavačka a povídám si s ní kdykoliv, kdy jdu nakoupit, což jsem předtím nebyla asi čtyři dny." Poznamenala jsem a pomalu se rozešla do pokoje.
„A to číslo?" Zarazila jsem se. Na tohle se vymluvím Bucky jak?
„Její. Když tak často nechodím nakupovat, tak ať jí aspoň zavolám."

Dodám spěšně a raději rychle odběhnu. Ještě jsem slyšela Rogerse si povzdechnout, což sice nevím jak se mi to povedlo, ale budiž. Následně jsem vlezla do pokoje, zabouchal dveře, pohladila Uriaha, převlékla se a šla jsem konečně spát.