Contenta Aisha | Avengers |

Kapitola 21

Když jsme přijeli, všichni vedli tichou domácnost. Steve mi akorát ještě potom poděkoval za můj rychlý zásah. Ale i tak se to nevyvarovalo obětem. Byla jsem ve svém pokoji a sledovala televizi, kterou mi sem během mise dali. Nevím z jakého důvodu, ale budiž. No a na té televizi jsem se koukala na zprávy z Lagosu. Docela specificky tam zmiňovali Wandu, což mě naštvalo, jelikož to mohlo skončit hůř, kdyby nezasáhla nebo kdyby tam vůbec nebyla.

No a následně tam byla řeč i o mně, Stephanie Starkové, která je novým přírůstkem mezi Avengers a zároveň i zmírnila škody. Ještě co si pamatuju bylo to, že tam říkali cosi o tom, že bůhví jak by to vypadalo bez zásahu Stephanie Starkové, neboli Aishe. Televizi jsem vypnula a rozešla se směr Wandin pokoj. Chtěla jsem ji utišit nebo něco takového a taky jí poděkovat za toho chlápka v černém. Jakmile jsem byla u jejího pokoje, uslyšela jsem Stevův hlas.

Zarazila jsem se a začala odposlouchávat. V tom najednou se zničehonic objevil Vision, který mířil za Wandou. Já se ho ale musela leknout a spadnout na zadek. Chtěla jsem se začít smát, ale to by mě uslyšeli Wanda se Stevem. Vision mi podal ruku, aby mě zvedl. I mu cukaly koutky. Tak jsem ruku přijala a on mě pomalu zvednul. Ale ještě jsem neměla rovnováhu, jelikož mě schválně pustil dřív a začala padat.

Pohotově jsem si pod sebou chtěla udělat lehátko z vody, ať to tolik nebolí mou zadnici. Ale jak to bylo ve spěchu, nebylo to pevné a tak jsem tím jen propadla a skončila na zádech, na zemi a mokrá. To už jsem nevydržela a začala se nahlas smát. Vision se pobaveně usmíval a taky zalezl za roh, aby ho nešlo vidět. Na chodbu hned přiběhnul Steve a Wanda vzápětí. Podívali se na mě zmateným, podezíravým a nepřípustným pohledem.

„Já... za Wandou... Lekla... Bác... Pomohl mi... Znovu bác... Vodní lehátko... Mokrá... Zmizel...“ Mluvila jsem mezi smíchem a promnula si obličej.
„Cože?“ Zeptal se zmateně Steve a v tu chvíli vylezl Vision. Jen jsem ho probodla pohledem a ještě se trochu smála.
„Chtěl jste vědět, kdy dorazí pan Stark.“ Řekl zcela vážně a pohlédl na mě. Steve přikývnul a pomalu se rozešel.
„Má s sebou i hosta. A chtělo by se usušit.“ A jen na mě mrknul. Uchechtnula jsem se a všichni čtyři jsme se rozešli směrem vyjednávácí místnost.

Cestou jsem se vysušila. Naučila jsem se to, jelikož jsem občas skončila mokrá, po mých pokusech. Posadili jsme se na židle. Vyšla na mě židle uprostřed a nejdál od televize. Ale Tony seděl úplně mimo, tak napravo ode mě. Napravo seděla Wanda, Vision a Sam. Nalevo Steve, Natasha a Rhodey. Nějaký pán, který byl ministr něčeho nejdřív říkal něco o golfu a pak že Avengers jsou nebezpeční a ukazoval ty nejničivější mise.

To bylo pěkně nefér, ukazovat jen to nejničivější, ale budiž. Nakonec ukázal Lagos, ale přitom se díval na mě a usmíval se. Asi že jsem odvedla skvělou práci, což mi poslední dobou všichni připomínají.
„Našli jsme řešení. Sokovijská smlouva. Spoustu států to podepsalo a navíc to umožňuje vás více kontrolovat. Pošleme vás na mise, až to bude doopravdy potřeba.“
„A když nepodepíšeme?“
„Nebudete nadále existovat.“

Následně si všichni sedli o kousek dál, i se mnou a až ten ministr odešel. Samozřejmě se vedla konverzace o té smlouvě.
„A co ty, Stephanie, jaký na to máš názor?“ Zeptal se mě Steve zničehonic a všichni na mě pohlédli zvídavým pohledem. Pokrčila jsem rameny.
„Myslím, že to je dobré akorát na veřejné mínění. Ale nemůžou si snad myslet, že proti zvláštním věcem, jako jsme my, budou bojovat lépe. Snažíme se zachránit všechny, ale ne vždy to jde.“

Taky Tony se vyjádřil. Pustil nějakou fotku chlapce a začal o něm mluvit.
„Tony, nechci být necita, samozřejmě mi to je líto, ale nemůžeme se pozastavit nad každým, koho nezachráníme. Musíme jít dál a snažit s ještě víc, tohle nás má popostrčit, ne zastavit.“ Dodala jsem mírně a lehce nakrčila obočí. Tony jen zabodl oči někam do země a pak tu fotku vypnul.
„To nic nemění na tom, že tu smlouvu musíme podepsat.“ Řekl nakonec.

Najednou se ozval Stevův mobil. Podíval se na něj docela dlouze. To mi připomenulo, že bych pomalu mohla vyrazit na tu autogramiádu.
„Musím jít.“ Řekl téměř bez jakýkoliv emocí a rozešel se pryč. Já pohlédla na svůj mobil a čas ukazoval, že za půl hodiny začne autogramiáda.

Najednou mi přišla zpráva, díky bohu můj mobil jen zavibroval a jak jinak, byl to Bucky.

Bucky: Jen takovej připomínáček. Doufám , že tam nejdu sám.

Stephanie: Neboj, už jdu.

Mobil jsme vypnula a schovala ho do kapsy mých džín.
„Už budu muset taky. Mám domluvenou schůzku s Bertou.“ Řekla jsem jen a trochu se pousmála. Ostatní mi nijak moc nevěnovali pozornost, takže pro mě dobře. A teď vzhůru za tátou.