Contenta Aisha | Avengers |

Kapitola 19

Úlevně jsem si oddechnula a usmála se na něj. Konečně si nebudeme vykat. Pak jsem se jen tiše otočila s menším úsměvem a odešla do svého pokoje. Rogerse jsem neviděla ani neslyšela. Musím uznat, že to bylo docela trapný takhle se mu představit a z mého pohledu to působilo dětinsky, ale vzal to v klidu. Díkybohu.

Raději jsem šla spát. Na večeři jsem neměla chuť a Uriah měl plnou misku jídla, akorát tu misku na pití jsem mu ještě doplnila. Pak jsem se akorát převlékla do pyžama a zalezla do postele, abych byla na zítřek svěží.

Probudilo mě házení mnou a říkání mého jména. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila Wandu, jak se mě snaží vzbudit. Jakmile jsem otevřela oči, tak Wanda mě naštěstí přestala budit. Taky k čemu by to bylo. Jen se pousmála a beze slova zmizela.

Jen jsem nadzvedla obočí a pomalu se dostala z postele. Můj pohled spočinul na židli, na které byl můj superhrdinský kostým. Ale všimla jsem si, že to byly jiné kousky oblečení. Na tom byl papírek, na kterém stálo:
"To předtím byl jen vtip, toto je tvůj pravý kostým. Normálně bys ho ani nemusela mít, ale zvyšuje tvoje schopnosti nebo taky zlepšuje, záleží co se ti zdá jednodušší pro tvůj mozeček. Mimochodem. Už si ho obleč. A zbal si s sebou nějaký pyžamo, hygienu apod. -Tony"

Mé oči se protočily ve velkém kolečku a papír jsem zase, jako vždy, zmuchlala a hodila do koše. Ale zase na druhou stranu to bylo pozorné, jak se Tony alespoň trochu zajímá. Nebo z donucení, ale pochybuju, že ho donutil Steve.

Nakonec jsem tedy skončila v mém novém kostýmu, který byl o několik stovek procent lepší, než ten vtip. Takže. Skládá se z tmavě-modrého tílka, černých legín, velmi bledě-modrého kabátu po kolena, který byl takzvaný ombré a dole u kolenou byla světle modrá. A nakonec boty, které nové nebyly. Ale ty byly asi z toho minulého 'outfitu' nejnositelnější.

Potom už akorát nastalo balení do mé sportovní tašky. Akorát prostě ty důležité věci. Něco jako hygiena, náhradní oblečení, pyžamo a další ty důležité věci. Naštěstí se mi to všechno do té tašky vlezlo a já mohla pokojně vyjít před svůj pokoj. Uriah jenom nespokojeně zamňoukal, ale jako obvykle, spal dál.

K mému pokoji už přicházela Wanda a na sobě svůj kostým, nebo spíš outfit, jelikož to měla jako normální oblečení. Při pohledu na mě uznale kývnula hlavou. Jen jsem se na ni usmála.
„Dobře. Stihla jsi to dřív než jsem čekala. Všichni už jsou nachystaní a čekají u quinjetu.“ Řekla přívětivě a mávla směrem, kterým se následně vydala a já samozřejmě za ní.

Dorazily jsme k tomu quinjetu, ve kterém už asi všichni byli, jelikož venku nikdo nebyl. Nastoupila jsem i s Wandou a poprvé za celou dobu se podívala kolik je hodin. A bylo krásné tři hodiny. A v tu chvíli jsem si zívnula. Najednou se odněkud vynořila Natasha a lehce se na mě pousmála.

Cesta probíhala v tichosti nebo občas  Steve něco připomenul k misi. Já jen přemýšlela, jak se dostanu na tu autogramiádu. Doufala jsem, že se ten Rumlov mohl objevit třeba po hodině našeho příletu. Ale pochybuju. Jinak mi v hlavě přebíhaly rozhovory mezi Buckym a mým tátou. Třeba něco jako že si táta bude myslet, že Bucky je můj přítel nebo něco takového.

Po nějaké době jsme přijeli do Lagosu. Což, jak jsem pochopila, je v Africe. Všichni jsme se zabydleli v jednom skromném hotelu. Pokoje, docela logicky, byly na kluky a holky. A tam nám potom Steve rozdal úkoly. Natasha s Wandou měly jít do stejné kavárny, Sam na střechy, Steve měl hlídkovat z pokoje hotelu a já měla chodit po trhu. Jakmile byly pokyny, rozešli jsme se na své pozice.

Ze své první mise jsem byla nervózní, to určitě. Ale zároveň i nadšená. A taky i vystrašená, protože tohle téma 'Rumlov' znělo docela vážně. No. Už jsem se prostě procházela po celém tom areálu trhu a zaujatě sledovala všechny výrobky, co zde byly. Bohužel by mi asi nikdo z týmu nedovolil přijít z mise a v rukách mít spoustu věcí z trhu. Tak jsem tedy hledala něco podezřelého.

To se ukázalo jako docela obtížný úkol, jelikož jsem na žádné misi nikdy nebyla a nevím, co by mělo být podezřelé. Ostatní si občas něco řekli přes vysílačku a občas se mě taky zeptali, jestli žiju, protože jsem se do jejich, pro mě odborných, konverzací nepouštěla.

„Same, prověř ten náklaďák.“ Ozval se z vysílačky Steve a Sam samozřejmě poslechnul. Vrátila jsem se z trhu k jedné z tamních nemocnic, nevím kolik jich asi celkově mají.
„Maximální váha.“ Oznámil Sam odhodlaně a já si v té chvíli všimnul a nějakého náklaďáku mířícího na tu nemocnici, u které jsem byla.
„Beranidlo.“ Vydechla Natasha a mé srdce vynechalo úder. To beranidlo právě víceméně mířilo na mě.

Rychle jsem všechny přesunula vodním proudem z dosahu náklaďáku a sama uskočila co nejdál. V tu chvíli náklaďák narazil už bez řidiče a prorazil bránu. Za náklaďákem jelo několik černých aut.
„Myslím, že by to tu chtělo posilu.“

Neskutečně moc se omlouvám! Moje aktivita je příšerná, ale na táboře jsem teď něco napsala. A tohle má asi 847 slov, nebo nějak tak a další kapča už lehce přes 1000.

Teď se budu co nejvíce snažit, nic neslibuji, ale budu se strašně moc snažit.

Plus minule to nebyl Lacos, ale Lagos. A taky tam mám chybku cosi a vykání/tykání. Jediný důvod, proč to neupravuju je ten, že nechci, aby vám přicházely upozornění.

Jinak mějte se fanfárově, pac a pusu, pa.