Contenta Aisha | Avengers |

Kapitola 23

Uplynul jeden den od setkání s mými rodiči a já se rozhodla, že když si o tom nemůžu popovídat s Buckym (jelikož by někdo měl blbý kecy, že zas někde s někým jsem), tak jsem se rozhodla, že se svěřím Wandě, kterou jsem považovala za svou kamarádku. Ale zase jako nejlepší kamarádky navždy fakt nejsme, to by bylo moc, jak to říct, divný, asi. Navíc, Bucky už byl ve svém bytu ve Vídni, kde přijel pár hodin po setkání.

Zprvu byla docela zaskočená, že jsem se s nimi viděla, ale pak se stala mou oporou a pomohla mi se přes to nějak tak přenést. Prostě jsme si o tom popovídali, jaké jsem z toho měla pocity a co chci udělat dál. Nakonec jsem tedy jela s ostatními do rakouské Vídně. Wanda z nějakého důvodu nejela, ale moc jsem do toho nešťourala. Teda, možná trochu.

„Ty, Tony? Proč tu není i Wanda? Nebo Vision?“ Zeptala jsem se přímo a pohlédla na něj, při cestě do Vídně. Zabodl do mě své oči a nakrčil obočí. Asi mu vadilo, že jsem ho oslovila Tony.
„Wanda je v bezpečí s Visionem v Avengers Tower.“ Řekl jenom stručně, bez jakýkoliv emocí a já jemně přikývnula. Sice jsem vůbec nechápala, proč jako v bezpečí, ale musím před ním vypadat chytře, že jo.

Takže jsme prostě skončili ve Vídni. Hned jsem se od ostatních odpojila a rozešla se směrem k jednomu domu, kde by měla bydlet babička. Tam by měla čekat mamka. Bucky se rozhodnul, že tam nebude překážet.

Přede dveřmi mé kroky zastavily a mé oči pohledy na ty dveře. Hluboký nádech, hluboký výdech. Lehce jsem na ně zaťukala a zachvíli se otevřely a v nich stála máma. Hned mě pevně objala a pustila mě dál. Bylo to tady přesně dělané jako pro důchodce, nebo když si představíte nějaký dům pro babičku. Nic nebylo moderní, ale zas krásně všechno zachovalé.

Babička seděla v křesle, hádám že v obýváku, když tam měla i televizi a podobně. Mamka se posadila na gauč a já vedle ní. Na konferenčním stolku už byly tři šálky bez čaje.
„Loui, tak ráda tě vidím.“ Pozdraví mě hned babička a rozzáří se jí oči. Vesele se zazubím.
„Ahoj babi, ráda tě, no, poznávám. A jsem Stephanie.“ Řekla jsem trochu skromně, bylo to docela blbý takhle opravovat babičku, ale Louisa je někdo, kdo já nejsem.

„Ach tak, to se tedy omlouvám.“ Řekne jenom, přičemž na to mávne rukou. Odpovím jí na to přikývnutím s úsměvem.
„Tak, mami. Teď se jí můžeš na cokoliv ptát a ty, Stephanie, se zase můžeš ptát mamky.“ Oznámila nakonec moje mamka a trochu se napila čaje. No a hned na to jsme se pustily do konverzace, do které se často připojovala i máma. Nakonec nám máma dolila čaj, který se uvařil.

Po nějaké době jsem se koukla na hodiny a uvědomila si, že zachvíli bude ta konference o smlouvě, nebo co to vlastně je. Moc jsem se o to nezajímala, vzhledem k tomu, že jsem to nepodepisovala. I tak mi to nedalo a popadla jsem mobil, abych zavolala Buckymu.
„Omluvte mě, prosím, musím si zavolat.“ Oznámím jen omluvně a hned se vytratím. Poslední, co zaslechnu, je babička.
„Kdo to je? Nějaký mládenec?“

Uchechtnula jsem se a vyťukala Buckyho číslo. Mezitím, mé myšlenky se točily okolo toho, že bych s Buckym mohla někdy skončit. To by šlo!
„Ahoj!“ Ozval se najednou z telefonu hlas Buckyho.
„Že jo?“ Vyhrkla jsem okamžitě své myšlenky a zděšeně vykulila oči, když jsem si uvědomila, na co jsem se ptala.
„Určitě jo. A na co ses ptala?“ Odpověděl bezmyšlenkovitě a já zrudla, na co vlastně kývnul.
„Ale nic. Jen jsem se chtěla zeptat, co děláš?“ Optala jsem se nervózně a poškrábala se na zátylku.

„Kupuju švestky. Slyšíš ten klasický městský ruch?“ Odpověděl a zřejmě nastavil mobil k tomu ruchu.
„Pane, prosím, zaplaťte ty švestky.“ Ozve se nějaký neznámý muž a já se rozesměju.
„No nic, musím jít. Měj se!“ Pozdravil mě jenom a položil. Já zakroutila hlavou a vrátila se do obýváku za babičkou a mamkou, které měly na tváři zvídavý pohled.

„No co? Kdo to byl?“ Zeptala se babička s úsměvem. Posadila jsem se a mávla rukou.
„Jenom kamarád.“ Prohodila jsem jen tak, jako nic a vzala si šálek s čajem a upila z něj.
„Z kamaráda je vždycky něco víc.“ Mrkne na mě babička a já zčervenala. Nechápu, proč se mi to pořád děje. Že by se mi Bucky líbil? No já nevím.

„Babičko, doufám, že ti má otázka nebude vadit, ale kde je dědeček?“ Zeptala jsem se opatrně a stále držela svůj šálek s čajem.
„Ten, má milá, dávno po smrti. Ale už jsem se přes to přenesla.“ Odpověděla mi docela stručně babička a usrkla si z čaje.
„A povíš mi něco o něm?“ Zeptala jsem se ještě nakonec a usmála se.
„Že jsi to ty.“

„Tvůj dědeček byl velmi silný, milý a krásný. Nikdy nepochopím, proč zrovna já. Byl velice ochranářský a miloval své přátele i mně. Byli jsme zasnoubeni. Ale protože tvůj dědeček velice statečný, bojoval ve válce a jednu misi bohužel nepřežil. A nedožil se narození tvé mamky. Ale už je to za mnou.“ Povypráví mi a já s úsměvem na vše přikývnu. Jsem moc ráda, že to se mnou sdílela, je statečná, že o tomhle mluví.

Upiju si z šálku čaje, přiliju si z konvice a zamyslím se.
„A jak se vlastně jmenoval?“ Zeptala jsem se teda ještě nakonec.
„Ach, promiň! Jmenoval se James Barnes, přesněji James Buchanan Barnes.“

Přesně v tu chvíli mi vypadl šálek do klína a já vyjekla, jelikož čaj byl stále dost horký.

Aaaa moc se omlouvám za neaktivitu! Ale prostě teď ta kapitola je o ničem, až na ten konec, že jo :'D

Ale příště se už budu snažit y jenomže teď se školou a taky mám milion různých aktivit a je toho moc, ale asi bych chtěla tak do ledna tenhle díl ukončit, možná dřív, možná později, nevím.