Jediný...

Prolog

  (Chtěla bych pouze upozornit, že tonto příběh jsem psala před dlouhou dobou...
  Tak jen aby jste nebyli zmatení, že je ten styl psaní trochu odlišný od toho, jak píšu teď.)

  Pomalu otevřel oči a nadechnul se. Studený a vlhký vzduch mu pročistí hlavu. Měl rád to ticho sklepa. Mohl tu nerušeně přemýšlet.
  Nikdo za ním sem dolů nešel, nikdo ho nehledal a on byl přesvědčen o tom, že na něj většina těch tam nahoře do pár chvil co jim zmizí z oči zapomene.
  Vždycky zapomenou... Jinak by ho přece šly hledat né? On pomalu sjel zády po zdi a posadil se ho prachu. Ani mu to nevadilo, byl zvyklí. Pořád se na něj zapomýnalo... Kdo by si také zapoměl že? Vždyť je Nic.

  Rozhlédl se po místnosti. Všichni se vesele bavili. Nemohl se neusmát. Vše bylo perfektní. Rozhlédl se koho poctí svou návšťevou ale nenašel nikoho kdo by něco nedělal... Každý měl něco na práci.
  Ale pak mu to docvaklo. Nebyli tu všichni, bylo tu o jednoho míň. A on moc dobře věděl kdo to byl... Znovu se rozhlédl po místnosti.
  Již byli na jeho časté mizení zvyklí ale jemu se to nelíbilo. Shodli se sice že mu dají prostor ale podle něj v tom bylo něco víc...
  Nikomu nevadilo že tu není, právě naopak, vyhovovalo jim to... Jenže on jim nic neudělal! Byl rozhořčen! On nikomu nic neudělal! Schovával se takovou dobu... a pak, aniž by se ptal pomohl jim, když to potřebovali a jak se mu odvděčili?
  ,,Je mi z vás všech na nic, měli by jste se za sebe stydět!" Zařval a vydal se pryč. Všichni na něj z prvu nechápavě pohléhli, ale všem bylo jasné, co tím myslí a sklonili zahambeně hlavy a nekteří i uši.
  Měl pravdu a oni to věděli, nikomu se však nechtělo udělat ten první krok... Nikdo nešel za ním, ani teď.

  To ticho náhle narušili kroky. Těžké železné kroky... Že by si někdo vzpomněl? Proč asi? Žeby se nudil? Nebo si neměl s kým povídat?
  Dveře se otevřely a vpustily do místnosti trochu světla. On byl nucen přivřít oči, to světlo bylo pro něj stále nepříjemné... Jak pak by né když ve tmě strávil tolik času?
  Nemusel se ani dívat aby poznal kdo to je. Vycítil ho, byli propojeni, jen to ten druhý nevěděl.
  Že by tě sem dovedlo špatné svědomí? Pomyslel si.
  ,,Půjdeš se mnou nahoru..." Zarazil se, nebyl si jistý jestli má právo použít to slovo. ,,...Bratře?"
  Zelený králík si povzdechl ale zůstal sticha.
  ,,Bratře prosím... Nemůžeš tu zůstat. Vždyť tě to místo ničí!" Zkoušel to dál zlatý medvěd.
  ,,Vždyť víš že je to špatný nápad, nechtějí mě tam..." Zašeptal chraplavě a nezapomněl se rozkašlat.
  To medvěda trápilo. Viděl jak se jeho bratr trápí, jak se rozpadá. Bylo to hrozně vidět jak pomalu umírá... Ale on to musel zastavit.
  ,,Dluží ti za život! Nebýt tebe, zničil by je. Jen pojď. Až tě lépe poznají, přijmou tě!" Nemínil se vzdát. On mu pomůže!
  ,,Znají mě dost dobře... Pokoušel jsem se o to, bezúspěšně. Nechtějí mě mezi sebou..." Zašeptal králík smutně. Také aby né. Předtím se k nim choval hnusně. I když to vlastně nebyl on...
  ,,Ale přijmou tě!" Zavrčel a stisk ruku v pěst. Nikdo mu nebude ubližovat!
  ,,Nemůžeš je nutit aby mě přijali... To nejde." Měl pravdu, jako vždy. Medvěd si povzdech, když si vzpomněl na ty staré časy kdy byli jen oni dva...
  Jeho bratr byl v té době plný energie... Pořád lítal po chodbách nebo hrál. Kam se ten hyperaktivní králík poděl? Kam asi?
  Toto místo ho pohltilo... Spolu s ním... Ale... Vždyť jeho se zbavili... Byl už volný...
  ,,Fajn, tak ti tu budu dělat společnost." Řekl a sehl si vedle něj.
  ,,To nemusíš... Jen si jdi za svými přáteli." Nechtěl ho omezovat... To, že on si vybral tuto cestu neznamenalo že jeho bratr musí s ním.
  ,,Ty jsi důležitější. Pokud tě nepříjmou, nemám tam co dělat." Řekl rozhodně. Králík si povzdechne, viděl na svém bratru že se mu tu nelíbí. Byl smutný, bylo mu to líto, nechtěl aby byl někdo kvůli němu smutný...
  ,,Co mám udělat abych ti pomohl?" Zeptal se proto. Medvědovi to přišlo absurdní, to on sem přišel aby pomohl a né naopak. Po tváři mu stekla slza, jeho bratr byl vždy takoví. Ať už trpěl sebevíc, vždy se snažil pomoct, kdyby to tak věděli ostatní!
  ,,Pojď se mnou nahoru..." Požádal polohlasně... Králík se pousmál. Byla to podpásovka ale nejspíš si o ní koledoval. Co jiného mu zbývalo? Pokud by odmítl, bratr by ho nejspíš nahoru odnesl...
  ,,Dobrá tedy..." Řekl nakonec. Když to medvěd uslyšel, nemohl tomu skoro ani uvěřit. On souhlasil! Nadšeně vyskočil na nohy. Králíka potěšilo když viděl svého bratra takto šťastného ale čekalo ho něco do čeho se vůbec netěšil, ale co by pro svého bratra neudělal?
  Pomalu vstal a kulhavě se vydal za ním. Medvěd si zprvu ani nevšiml že jeho bratr není hned za ním. Úplně zapomněl že už není tak rychlí jako dřív. Rychle se pro něj vrátil. A právě včas. Rozbitého králíka už jeho nohy neunesly a on se poroučel k zemi. On ho však na poslední chvíli chytil.
  ,,V pořádku?" Zeptal se starostlivě.
  ,,Ano..." Odpověděl mu. Nebylo potřeba si stěžovat. Nechtěl mu kazit tu dobrou náladu.
  ,,Vážně? Nechceš pomoct?" Pomohl mu na nohy. Nebyl si jistý zda ho má pustit, možná to byla přeci jen chyba. Byl ještě moc zesláblí.
  ,,To je dobréeee..." Dřív než to stihl doříct už se znovu řítil k zemi. Bratr ho však znovu zachytil a dřív, než stihl jakkoliv protestovat si jeho ruku přehodil přes hlavu.
  ,,Podepřu tě." Zamumlal. ,,Nech mě ti pomoct..." Zaprosil. Králík ho nakonec nechal a užíval si jeho blízkosti.
  ,,Díky Goldie..."