Jediný...

1.kapitola

  Vše si vzaly plameny...
Cítil jsem jak se pomalu tavím...
  Bylo to strašně...
Dodnes mě to straší ve snech...

  Probudil mě hlasitý zvuk.
  ,,Same? Jsi vzhůru?" Ozve se ode dveří.
  ,,Ne!" Zařvu nazpět. Tohle ranní vstávání mě jednou zabije. Znovu mi zabuší na dveře. A ona taky!
  ,,Tak koukej vstávat! Za deset minut máš být ve škole!" Znovu bouchne do dveří ale neotevře je. Do mého pokoje ani nepáchne. Pro sebe se usměju.
  ,,Na to mě nenachytáš! Dnes je sobota!" Vždycky to zkouší...
  ,,Fajn, tak si v té posteli klidně schnij ale já jdu!" Jen si jdi, pomyslím si. Poslouchám její vzdalující se kroky, pak bouchnutí dveří a zahřmnění motoru.
  ,,Konečně je pryč..." Pomyslím si a padnu zas do postele. Stejně ale dosáhla svého, už se mi usnout nepodaří...
  Pomalu a rozmrzele vstanu z postele. Je sobota, den kdy mám volno a moje matka mě prostě musí vzbudit! Rozhlédnu se po pokoji. Tak co budu dnes dělat? Podívám se na hodiny. 10 hodin. Ach jo... To je tak brzo na sobotu!
  Neohrabaně se převléknu a posadím se ke svému stolu na kterém je polo rozebrané rádio. Musím ho do zítřka opravit... Bože! Všechno se mi tu hromadí!
  No co, pomyslím si a vrhnu se ho toho rádia. Samo o sobě je to snadné, ale najít v tomhle bordelu správné součástky není nic jednoduchého.
  Náhle se ozve mě velice známá melodie. Otráveně odložím rádio a vezmu do ruky mobil na jehož displeji je napsáno jméno Nick. Bože, co zas chce? To rádio má být přeci až zítra né?
  ,,Dobrý den pane." Začnu, je totiž tak trochu můj šéf. Opravuji mu různé věci, které on potom prodává.
  ,,No konečně. Už jsem ti volal pětkrát!" Je trochu podrážděný, jenže to je on vždycky.
  ,,No, víte... Měl jsem vypnuté zvonění aby mě..." Nenechá mě to doříct a už mluví dál...
  ,,Nevymlouvej se, spal jsi. Tak co to rádio? Už jsi ho opravil?" Kurňa, ono to mělo být dneska...
  ,,A nemělo to být zítra?" Zeptám se skoro šeptem. Chvíli je ticho.
  ,,Ne nemělo! Ale to jsem u tebe čekal. Proto ti ale nevolám." Jaký další fantastický objev učinil asi tentokrát? Pomyslím si s hodně velkou dávkou sarkazmu... Proč jinak by mi taky volal že?
  ,,Mám již s majitelem domluvené že si pro ni přijedeš. Víc ti řeknu až u mě..." a zavěsí. Fajn... Kdyby mi alespoň řekl o co se jedná. To bych po něm asi chtěl moc...
  Nechám tedy rádio rádiem, vezmu si batoh, zamkl jsem za sebou i když by se podle mě k nám nikdo dobrovolně nevloupal a nesednu do svého auta.
  Posledního lupiče, který se o to pokusil málem zabil jeden stroj, na kterém jsem pracoval. Od té doby se našemu domu všichni zloději vyhýbají. A mému pokoji a dílně se vyhýbá i máma.
  Za mnou rachotí nějaké kusy železa, které jsem ještě nevyndal, ale mě to nevadí. Jezním ve starém Jeepu po otci... Neustale ho mám plný bordelu...

  Konečně dojedu před ten zatracenej obchod.
 

,,No konečně!" Přivítá mě vřele majitel. ,,Už jsem si říkal žes někde naboural!" Řekne a podá mi papírek, na kterém je nějaká adresa. Bezva! To zas budu hledat hodinu! Ani se neobtěžuji vylézt z auta.

  ,,Tak, co to vlastně je?" Zeptám se. Chci vědět pro co vlastně jedu a taky na čem uvízne veškerý můj volný čas tak na měsíc.

  ,,Je to starožitná lednička." Lednička, jako vážně? Kvůli takovéhle blbosti jsem vůbec vylezl z domu? ,,Bude sice na ní trochu práce..." Takže je prakticky neopravitelná... ,,Ale ty to jistě zvládneš!" Usměje se na mě, vtiskne mi do ruky peníze a zaleze do toho svého obchodu.
  Ach jo... To je zase den! Nastartuji a vyjedu na cestu.

<{▪}>

  Nakonec jsem to našel celkem snadno... Minule jsem to hledal asi hodinu a půl a ten vůl si to mezitím rozmyslel. No, řeknu vám že jsem celkem klidné povahy, ale jak mě někdo naštve tak to nechcete vidět.
  Byla to taková zapadlá farma/zřícenina. Zaklepal jsem na dveře, zvonek jsem nikde neviděl. Nikdo mi však neotevřel.
  ,,Haló?" Zkusím to. Nic. Bez úspěchu.
  ,,Je tady někdo?!" Zase nic. To snad není možné! Vždyť museli vědět že přijedu. Rozhlednu se. Náhle si něčeho všimnu.
  To je... Kravský zvonec? No, možné to je...
  Opatrně na něj zazvoním. Chvíli čekám. Zase nic. Tak už fakt nevím co...
  ,,Dobrý den. Co potřebujete?" Ozve se za mnou až nadskočím. Fuj, já se ale lekl! Otočím se na celkem malého může a také ho raději pozdravím.