Jediný...

11.kapitola

  Dlouho jsi byl ten jediný, koho jsem znal.
  Byl jsi tu vždy se mnou...
  Ty pro mě
  A já pro tebe...
  Proč lidé musí ničit to, co fungovalo?
  Vždyť jsme nebyli tak straří...
Dlouho jsem se ptal:
  ,,Proč nás vyměnili?
Vždyť jsme nic neudělali."
  Dlouho jsem prohlínal tvé přátele.
Ale pak jsem za ně byl rád.
Oni za nic nemohli.
Ani tenkrát,
Ani potom...
  Za to jsem mohl jen já...
Prosím, odpusť mi...

  Na chvíli si dám pauzu. Je to mnohem těžší než kdy předtím. Nejen že mě přitom celou dobu pozoruje, což je samo o sobě dost stresující, ale také jsem celý napnutý, abych mu něco neudělal. Klepajícíma rukama si setřu pot z čela a unaveně vydechnu. Už bych mě jít spát, ale přece ho nemůžu takhle nechat! Ale i on už si všiml že mám dost.
  Za rameno mě popadne velká chladná ruka. Nečekám to a leknutím celý nadskočím.
  Vyčítavě se mu podívám do těch jeho bílých svítivých očí.
  ,,Ještě to dodělám..." Zavrčel jsem a chtěl se do toho znovu pustit ale on mi v tom zabránil. Prudce se mnou škubl a odstrčil mě od sebe. Matka ještě nebyla doma takže měl i možnost na mě lehce zařvat. Už to nebyla bolestivá zvuková vlna, kterou předvedl dvakrát předtím. Tímto jenom dával najevo že to myslí vážně.
  Flustrovaně si povzdechnu. Znám ho tak půl den a už mu téměř dokonale rozumím... Je to divné.
  ,,Fajn, fajn. Už jdu. Ale ty se odsud ani nehneš, je ti to jasné?!" Nechci se v noci vzbudit tím, že dole uslyším ránu. Ještě by se víc poškodil!
  On přikývne na souhlas a jeho oči stmavnou. Celý se uvolní a trochu sjede po zdi. On se vážně vypnul? To to nemohl udělat už předtím?!
  To je fuk. Pak mu to vytmavím. Nechám nářadí tam kde je a vydám se nahoru do svého pokoje. Sotva co se převléknu padnu do postele. Pozdě si uvědomím že jsem celý špinavý od oleje. No co, to už je teď stejně jedno...

<{▪}>

  Někdo se mnou lehce zatřepe ale já na to nereaguji. Znovu, ale silněji. Něco zavrčím a otočím se na druhou stranu. Chyba.
  Těsně u ucha se mi ozve skřípavý řev. Vyskočím z postele až do něčeho vrazím. Překvapeně zamrkám a s bušícím srdcem se rozhlížím okolo sebe. Přede mnou stojí on a pokud se to tak dá nazvat tak se usmívá.
  ,,Ty blbče! Víš jak jsem se lekl?!" Zavrčím na něj a snažím se uklidnit. ,,Co tu vůbec děláš?! Máš být přece v dílně!" Zasyčím na něj. On zvedne ruce jako že se vzdává ale pořád se "usmívá" jak totální blázen. Poznám to pouze podle jeho oči, přeci jen mu chybí spodní čelist a popravdě, asi by to stejně nebylo poznat...
  Podívá se někam za mě a já jeho pohled následuji. Jsou tam moje digitální hodiny. Už jsem měl dávno vzdávat ale pozdě ještě nejdu...
  ,,Ty jsi mě šel vzbudit kvůli škole?" Zeptám se opatrně ale když se na něj podívám, zjistím že už jde opět po schodech do dílny.
  ,,Děkuji." Řeknu. Moc dobře vím že to slyšel, i když na to nijak nereagoval. Rychle se obléknu a vezmu si batoh. Že bych se dneska stihl i nasnídat doma? To už se mi dlouho nestalo.
  Otevřu dveře a téměř narazím do matky, která se mi zrovna chystala klepat na dveře.
  ,,A-Ahoj Same. Dnes jsi vstal nějak brzy..." Nervózně se usměje. Pohlédnu na ní stylem ,,no a?" a vydám se do kuchyně.
  ,,Jinak, co ti to dnes ráno řvalo v tom pokoji?" Uslyším její hlas a ztuhnu. Do pytle ona to slyšela! No, to byl asi nepřeslechnutelný zvuk ale i tak. Do háje!
  ,,Víš..." Něco vymysli! ,,Zkouším nové budíky. Tenhle zatím funguje dokonale." Usměju se.
  ,,Jen aby si nepřišli stěžovat sousedé..." Zamumlala.
  ,,Nejbližší sousedé jsou odsud patnáct minut jízdy autem." Připomenu jí. Ti si stěžovat nepřijdou. A kdybys slyšela ten zvuk, který vydal včera, tak by jsi nic nenamítala. Jenže to bys tady musela být... Pomyslím si trbce a už se raději začnu věnovat jídlu.
  Už jsem skoro zapoměl jaké to je nesnídat v autě za jízdy... Většinou jsem jezdil pozdě i tak a aby mi celou první hodinu kručelo v břiše... No, bylo to dost nepříjemné... Vlastně to bude po dlouhé době co nepřijedu do školy pozdě...
  Budu mu muset lepe poděkovat. Ale zároveň se s ním i domluvit aby mě příště zbudil šetrnějším způsobem, protože pokud to takto půjde dál matka se o něm doví. Pokud tedy dřív neohluchnu nebo z něj nedostanu infarkt, to je větší pravděpodobnost...
Dojím a vydám se k autu. Ještě se naposledy ohlédnu k našemu domu. Můj pohlad vyhledá okno, které by mělo vést do dílny.
  Snad tu nic nevyvede... Pomyslím si, zavřu za sebou dveře, nastartuji a velmi neochotně, více než jindy, odjíždím do školy...