Jediný...

18.kapitola

  Omlouvám se, že jsem tuto kapitolnu nevydala včera. Kdyz jsem přisla ze školy, zapoměla jsem na to a kdyz jsem si pak vzpoměla, bylo už pozdě a navic mi to wattpad opět přehazel...
  Popravdě přemyšlím, zda v téhle knize pokračovat...
  Zatím mě akorat štve a nevím, jestli o ní vůbec stojíte...
  Ale tak zatim to vydávat asi budu... Jestli dopísu ten konec, to už je na tom, zda se vám to vůbec bude dál líbit...

  Od našeho domu jsem došel až do vesnice. Bydlíme tak trochu dál od ostatních. Jak už jsem řekl, 15 minut jízdy autem což v přepočtu na pomalou chůzi, kterou jsem teď šel, bylo hodně dlouho...
  Nikam jsem však nespěchal. To bylo po dlouhé době co jsem neměl nic na práci...
  Tedy... Mohl jsem se do něčeho vrhnout ale...
  ,,Same?" Ozval se za mnou dost překvapený hlas. Když jsem se potom otočil, přede mnou stál Ben.
  ,,Co tu děláš? Ty tu snad bydlíš?" Nevěděl jsem tak úplně jak mu mám odpovědět. Nikdy jsem mu neřekl že bydlím jen kus od té vesnice kde Ben. Pokrčil jsem rameny.
  ,,Tak nějak..." Řekl jsem. Ben ke mě došel a trochu se zamračil.
  ,,Tak nějak? Jak to myslíš?" Zeptal se. Proč bych mu vlastně nemohl odpovědět? Už se nějakou tu dobu známe a Ben je zatím celkem v pohodě. Na rozdíl ode mě se do všeho nesere...
  ,,Bydlím kus odsud. Šel jsem se projít." Řekl jsem.
  ,,Já myslel že máš pořád plno práce..." Konstatoval Ben. Trochu mě to zaseklo. Ano, povětšinou nemám čas na nic...
  ,,Dnes ne." Odpověděl jsem nakonec prostě a rozhlédl se. ,,A co tu děláš ty?" Ben mi nepřipadal jako ten typ, který by se jen tak procházel a potuloval po okolí. No, to ja taky ne a jsem tu...
  ,,No..." Ben se nervózně poškrábal na zátilku. ,,Jedna kámoška mě tak trochu donutila jít ven tak... Tak tu teď na ní čekám. Nechceš se přidat? Nechci s ní moc být sám..." Trochu jsem se pousmál. Byla to zajímavá nabídka ale já se šel projít kvůli něčemu jinému...
  ,,Ty se jí snad bojíš?" Pousmál jsem se ale pak hned zvážněl. ,,Promiň ale ne. Chtěl jsem si jenom na čistém vzduchu pročistit hlavu ale už bych se asi měl vrátit." Asi jsem blázen ale domů mě táhla naděje že by na mě Spring už mohl přestal být naštvaný. I když jsem se zároveň obával toho, že až se vrátím domů, bude to tam stejně pusté, jako když jsem odcházel.
  Zase tam budu sám... Kdysi mi to ani tak moc nevadilo, právě že naopak ale teď? Chyběl mi někdo s kým bych si popovídal, někdo, kdo by mi dělal společnost... Jinými slovy, chyběl mi Spring...
  Ale za to si mohu sám...
  ,,Ahoj!" Ozval se odněkud dívčí hlas, který mě uvedl zpět do reality. Rychle jsem se otočil že půjdu ale ztuhl jsem, když jsem uviděl Kdo je ta Benova kámoška.
  ,,Same?" Překvapeně se na mě podívala dívka s hnedými vlasy a zelenýma, zářivíma očima... Bylo to už dlouho co jsem jí viděl naposledy. Narozdíl od Martyna, ona pochopila že jsem se s nimi už nechtěl dál bavit...
  ,,Ahoj Kristal..." Řekl jsem netečně a oči zabodl do země. ,,Tak já jdu..." Chtěl jsem se vydat pryč ale Ben mě zastavil.
  ,,Počkat, počkat, počkat... Vy dva se znáte?" Kristal se usmála a chtěla něco říct ale já byl rychlejší.
  ,,Kdysi, ale to je už jedno." Neměl jsem na ní moc náladu. Ona se však nemínila vzdát...
  ,,Takže pořád trucuješ?" Ozvala se a skřížila ruce na hrudi. ,,Vždyť je to víc jak pět let! Neřeš to pořád." Na závěr ještě protočila očima.
  Přimhouřenýma očima jsem jí pozoroval. Pak jsem je však zavřel a zhlumoha se nadechl.
  ,,Ahoj Bene." Pozdravil jsem ho jako by tu Kristal ani nebyla a vydal se pryč.

《{▪}》

  Jakmile jsem se ocitl opět v mé dílně, zády po dveřích jsem sjel na zem. Tohle bylo naposledy co jsem se šel dobrovolně jen tak projít...
  Pohledem sem zabloudil k té skříni. Byla zavřená, jak jinak. Co jsem si vůbec myslel? Pokazil jsem to... Co když už se neotevře nikdy?
  Pomalu jsem vstal a došel k té skříni. Smutně jsem se o ní opřel. Měl jsem mizernou náladu.
  ,,Ahoj Springu." Zamumlal jsem do prázdna. Žádná odpověď se pochopitelně neozvala. Jako kdybych si tu povidal sam pro sebe...