Jediný...

4.kapitola

Přežil jsem jen já...
  Nikdo jiný.
Kdybych vás tam nedovedl,
  Mohlo tomu být jinak.
Nebyl den kdy bych si to nevyčítal...
  Věř mi, nikdy nezapomenu.
Nikdy se nepřestanu proklínat!

  Unaveně jsem si sedl na židli. Tak rád bych se mu věnoval. Tak rád bych ho opravil! Jenže jsem nemohl. Práce byla v tuto chvíli důležitější... Musel jsem opravit to rádio. Bože jak já se na to netěším!

<{▪}>

  Konečně jsem byl hotový. Konečně! Strávil jsem nad tím přes čtyři hodiny. Měl jsem v plánu že po opravení toho rádia bych se alespoň chvíli věnoval jemu ale... Jsem totálně hotový!
  Vyčerpaně padnu do postele. Je sobota. Zítra je taky den... Zítra bude času dost...

  Nestíhám! Proč vždycky vytípnu ten budít když spím?! Vystřelím z postele jak blesk až se mi z toho zamotá hlava. V rychlosti se převléknu. Za necelou půl hodinu tam mám být!
Rychle popadnu to zpravené rádio a běžím k autu. Matky, která na mě něco volá, si nevšímám. Musím to stihnout!

<{▪}>

  ,,To je dost že jdeš!" Přivítá mě opravdu vřele. Co mu pořád je? Vždyť jsem přijel jen s deseti minutovým zpožděným!
  ,,Já vím, jdu pozdě..." Začnu se skloněnou hlavou ale pak jí rychle zvednu a na toho věčně zamračeného může se usměju. ,,Ale mám to rádio!" Podám mu ho. Myslím že i kdybych nepřišel vůbec tak by mě nevyhodil, není tu žádný další mechanik, ale pokoušet štěstí nebudu...
  ,,Fajn..." Zavrčí nevrle. ,,A na tu ledničku máš týden!" Rozhodne. On se asi zbláznil! To přece nemůžu stihnout!
  ,,To nestihnu ani kdybych nemusel do školy!" Zvolám, na tohle má opravdu hrozný odhad... Přes přimhouřené oči se na mě podívá. Nelíbí se mu to ale chápe to. Alespoň že tak...
  ,,Měsíc..." Zavrčí.
  ,,Dva." Přidám. Chci mít i trochu času pro něj. Jakmile dodělám něco... Hned mi naloží další! Vždy.
  ,,Jeden!" Nemíní se vzdát. Jenže já také ne!
  ,,Dva!"
  ,,Jeden a to je mé poslední slovo!" To se ještě uvidí!
  ,,Fajn, ale za měsíc to nestihnu celé... Takže to odfláknu..." Téměř zašeptám, ale tak, aby to slyšel. On se na mě zamračí tak, že mi až tuhne krev v žilách.
  ,,Jeden..." Zasyší. ,,...a půl." Chvíli mě propaluje pohledem ale pak se otočí a vydá se směrem ke svému obchodu i s rádiem v ruce. ,,A tentokrát tu budeš v čas!" Zahřmí ještě.
  Bylo mi jasné že ho dostanu. Vždy se mi to podaří! Sice né na dva měsíce ale s tím se počítalo.
  Nastartoval jsem auto a po dlouhé době s úsměvem na tváři jsem vyjel k nám domů.

<{▪}>

  ,,Ne!" Ať na to zapomene! Prosím! Já dnes už fakt nemůžu!
  ,,Bydlíš tu a dokud tu budeš bydlet tak mě budeš poslouchat!"
  Jak já jí nesnáším! Pomyslím si když za sebou zavírám s ránou dveře od auta. Už jsem se těšil že se na něj konečně vrhnu! Konečně bych se do toho pustil! A já se fakt těšil! A co se nestane? Přijde matka s tím že mám jít nakoupit...
  On by to nebyl takový problém kdyby tu někde v okolí bylo nějaké obchodní centrum, jenže to tu samozřejmě nikde není. Takže budu muset jezdit po obchodech jak pablb abych našel vše co moje matka bude/nebude potřebovat... Ach jo... To se k té opravě opravdu nikdy nedostanu!

<{▪}>

  ,,Konečně postel!" Zvolám na celý barák a padnu do postele. Je mi jedno že to nejspíš slyšeli tři kiláky daleko... Teď, je mi jedno všechno!
  Jenže co mě zítra čeká? Ranní vstávání a škola! Bože! Asi se oběsím...
  Celý den v háji! Pomyslím si. Náhle se ozve můj žaludek. A no jó, já vlastně dnes nic nejedl... Jenže se mi vůbec nechce vstávat...
  Nakonec však zvítězil hlad nad leností a únavou. Pomalu jsem se zvedl z postele a vydal se po schodech do dílny. Mám jí schody spojenou s mým pokojem což se hodí, když se nechci střetnout s mou matkou. Do mého pokoje nebo dílny ani nevkročí. Další plus.
  Po schodech se došourám až k mé lednici. Není to ten hnus co mám zpravit ale moje obyčejná lednice, v které mám zásoby na právě tyto situace. Když jdu spádky nahoru i se svačinou, která má být moje snídaně, oběd i večeře v jednom všimnu si jeho...
  Jen tam tak sedí. Rozbitý... Je mi ho tak líto! Když jsem ho tam viděl doslova volal o pomoc. Nemohl jsem ho tam nechat... Ale teď tady děla to stejné jako předtím...
  ,,Promiň mi to ale asi teď na tebe nebudu mít čas... Moc mě to mrzí." Nevím, proč si s ním povídám ale to je jedno... Přijde mi tu tak osamělí a...
Počkat, asi už vážně magořím! Vždyť není živí!