Jediný...

17.kapitola

  Omlouvám se, zapoměla jsem ve čtvrtek vydat kapitolu tak jí tu mate dnes....

  Stál ode mě ani né metr. Opět vydával ty zvláštní mechanické zvuky. Skoro, jakoby vrčel...
  Ten zvuk mi pronikal až do kostí. Stačil mu jediný pohyb rukou a chytil by mě. Nemohl bych mu vzdorovat. Byl moc silný.
  On však náhle svěsil uši. Otočil se ke mě zády a došel ke stolu. Něco v rychlosti načmáral do zápisníku, tu stránku z něho vytrhl a položil jí na stůl.
  Až když někam odešel jsem byl schopen odlepit se od stěny. Došel jsem k papíru a vzal ho do ruky.
  ,,Tohle není tvoje starost!" Bylo na něm napsáno... Uslyšel jsem jak něco bouchlo. Byly to dveře od té železné skříně. Že by šel tam?
  Ach jo... Podělal jsem to! On mi takto pomohl a já udělám Tohle! Jistě teď lituje toho že mi s tím pomohl... Kéž bych držel hubu!
  On, když viděl že se o něčem nechci bavit, tak to respektoval ale já? Já se v tom musel rýpat...
  Musel jsem se ale zeptat. Je mi téměř jasné že byl živí i před tím. A neumím si představit že byl celou tu dobu sám...
  Až teď mi došlo co jsem udělal... Vždyť já mu připomněl že měl přátele! Přátelé, které však už nikdy neuvidí! Jsem de*il!
  Naštvaně praštím do stolu. S bolestným syknutím si ruku ale rychle přitáhnu k sobě. Jsem v*l...
  Všimnu si záznamníku na stole a pustím ho.
  ,,Vzkaz číslo jidna: Ahoj Same, tady Nick. Potřebuji abys tu lednici zpravil do soboty. Zvládneš to? Ozvi se mi jestli to mám přijmout.
  Vzkaz číslo dvě: Same? Tady zase Nick. To tvoje mlčení beru jako souhlas takže zítra v devět u mě před obchodem. A přijď v čas!"
  Flustrovaně si povzdechnu. Co mi zbývá?
  Zkontroluji tu lednici. Nevím co je na ní podle něho nedoděláné. Je perfektní. Nevím jak toho byl schopen...
  Unaveně si zívnu. Asi už půjdu spád. Spring se mnou dnes už stejně nebude mluvit... Nedivím se mu. Zítra se mu musím omluvit.

《{▪}》

  Nasednu do auta. Zase pozdě... Spring mě tentokrát nevzbudil, takže jsem vstal opět pozdě. Ach jo... Asi jsem na něm tak trochu závislí.
  Opravenou lednici mám za sebou. Zastavím před obchodem. Ani ještě nevypnu motor a už se od tamtud vynoří Nick.
  ,,A pak že na to potřebuješ dva měsíce!" Nevšímal jsem si ho a vystoupil z auta. ,,Co tak smutně?" Trochu se zarazil. ,,Vypadá to přece skvěle a dokonce včas! Tedy, o hodinu později ale v určený den!"
  Byl jsem smutný, to nepopírám. Za tohle všechno může Spring a on chválí mě... Připadal jsem si jako bych někomu ukradl práci a nechal si za ní dát ocenění...
  Prostě strašně. Jenže nic takového jsem mu říct nemohl.
  ,,Jsem jen unavený, pracoval jsem na tom celou noc..." Řekl jsem a předstíral zívnutí. Moc dobrý jsem ve lhaní nikdy nebyl, ale stačilo to.
  ,,Fajn, dnes pro tebe nic nového nemám, jeď domů a pořádně se vyspi. A nenabourej!" Pomohl jsem mu vyložit tu lednici a vyjel jsem zpět domů.
  Takže mám pro dnešek volno. Co bych mohl dělat?
  Věděl jsem moc dobře co jsem chtěl udělat ale to je teď asi nemožné...

《{▪}》

  ,,Notak Springu." Už do té skříně mluvím deset minut ale on né a né vylézt. ,,Hele, omlouvám se. Máš pravdu, není to moje věc. Už se tě na to ptát nebudu, jen prosím tě vylez." Co když tam ani není? Třeba si zalezl někam jinam. Nebo se vypnul a neslyší nic z toho co říkám...
  Smutně vydechnu a opřu se o jednu z chladných dvířek té železné skříně.
  ,,Opravdu mě to moc mrzý..." Zašeptám. Jsem prostě blb. Ani si neumím zachovat přátele, a to dokonce i ty, kteří vůbec nejsou živý...
  Pomalu se došourám ke svému stolu a posadím se na židly. Co budu teď dělat?
  Popadnu klíčky od domu. Půjdu se projít, rozhodnu se nakonec. Poslední dobou jsem stále zavřený v dílně...