Jediný...

8.kapitola

  Nikdy to už nebude jiné...
Navždy sám.
  Kdo by mě také chtěl?
Mým osudem je zůstat sám.
  Navždy.
Jen sedět a vše pozorovat...
  Každý den to bylo stejné.
Jednou však né.
  Přišel on...

  Nemůžu se ani hnout. Ne, tohle musí být jen další sen... To nemůže být skutečnost! Nemůže!
  Ten pohled trval jen sekundu, pro mě to však byla věčnost. Asi bych se mu do těch bílých oči díval ještě dlouho kdyby lehce nenadzvedl horní část hlavy a nezařval.
  Ten zvuk byl pronikavý. Rvalo to uši! Rychle jsem si je zacpal a prudce od něj odskočil. Zkončil jsem na zádech na zemi. Rychle jsem se schoulil do klubíčka a snažil se rukama zabránit tomu zvuku aby mi prostupoval do hlavy. Bylo to strašné! A on nepřestával!
  Strašně to bolelo. Ta bolest byla to jediné co jsem byl schopen vnímat. Měl jsem pocit že mi vybuchne hlava. Ten zvuk jakoby mi prostupoval celým tělem a pak náhle... Nic.
  Konečně ten zvuk ustal. Na chvíli jsem se až zděsil, že jsem ohluchl...
  Zůstal jsem však ležet na zemi, byl jsem zadýchaný jako bych běžel maratón ale ta bolest konečně začala odeznívat. Když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku a bolest se stala snesitelnou, rychle jsem se na něj podíval.
  Seděl tam. Seděl tam a slehoval mě. Ta vzdálenost mezi námi mi připadala strašně malá...
  Odšoupal jsem se co nejdál od něj až mě zastavila zeď, do které jsem zády narazil. Dělila nás od sebe vzdálenost celé místnosti, stejně mi to ale připadalo málo...
  Co teď bude? Ptám se sám sebe a ve strachu raději zavřu oči. Bude to jak v tom snu? Zabije mě?
  Alespoň že máma není doma. I když mě v poslední době štve, stále je to moje matka. Ale, co když přijde domů a on si na ní počká? Myšlenky mi v hlavě lítaly jako splašené. Náhle si ale něco uvědomím. Proč se nic neděje? Netrvá to už nějak moc dlouho?
  Pomalu se odvážím otevřít oči a podívat se na něj. Pořád tam sedí. Narovnám se a posadím abych na něj lépe viděl.
  On se na mě však nedívá. Rozhlíží se po celé dílně. V jeho očích nebyla nenávist nebo vášeň pro to mě zabít... Ne, právě naopak.
  Byl v nich vidět strach, nejistota, stracenost. Nevěděl kde je a jak se zde ocitl. Na malou chvíli mi ho přišlo až líto. Nevěděl jsem, že roboti mohou mít city a pocity jako lidé ale tenhle je rozhodně měl... Ale jak to že je živí?
  Pomalu jsem vstal. On našpicoval uši, musel mě slyšet. Podíval se na mě. Naše pohledy se znovu setkali. Jeho oči nebyli jak v těch snech. Nebyli rudé a bezcitné ale bílé, plné zmatku, strachu, smutku a nekonečného utrpení... Byli tak plné bolesti.
  Nevím co se to tu děje a on to zřejmě taktéž neví. Najednou se však z venku ozve rána a oba dva nadskočíle leknutím.
  Ale ne... Leknu se. Někdo ho slyšel... Co si teď počnu?!
  Nechávám ho za sebou sedět v dílně a bezmyšlenkovitě běžím ke dveřím. V hlavě se mi mezitím dvoří strašlivé scénáře...
  Matka se mohla vrátit dřív... Pokud ho uslyšela, je konec... A co když se toho tak vyděsila, že třeba nabourala když sem přijížděla?! Nebo někdo jiný kdo tudy jel...
  Ach jo... Jsen v háji. Jsem totálně v hajzlu a to jen kvůli tomu pitomému robotovy!
  Prudce otevřu dveře a celý zadýchaný se rozhlížím po jakěkoliv známve nehody nebo něčeho jiněho, co by naplnilo mé zlé předtuchy.
  Jediné, co však vydím je naše popelnici, která je převržená přes přístupovou cestu...
  Pomalu k ní dojdu. Nespadl nějdo do ní..? Za tohle by mě matka jistě vykopla na ulici...
  Leknutím vyjeknu když se z popelnice vyřítí nějaká toulavá kočka. Těžce vydechnu. Alespoň že tak... Jindy bych na tyto tvory, co se nám pořád hrabou v popelnicích nadával, ale teď se mi tolik ulevilo, že to nebyl žádný člověk, že jsem z toho byl skoro až šťastný.
  Skoro... Musel jsem všechny ty odpadky sezbýrat, uklidit a také vrátit tu popelnici na své místo. Při tom smradu a lehkého zhnusení mi ta "dobrá" nálada opět dost klesla.
  Jakmile jsem to měl hotové, rychle jsem si umil ruce a vydal se zpádky do dílny.
  Při cestě zpádky si začínám něco uvědomovat...
  Nebym dobrej nápad ho zpouštět z očí... Pomalu začínám zrychlovat a při tom mě zevnitř užírá narůstající nervozita. Mé obavy se opravni když vlezu do dílny...
  Není tu! Vyděšeně se začnu rozhlížet. Na místě, kde ještě před chvílí seděl je teď prázdno. Ale kam mohl zmizet? Že já za sebou nezamkl ty dveře?! Může být kdekoli v baráku nebo...
  ...To snad ne. Nemohl jít ven! Ne ne ne ne... Začínám panikarit. Už chci opět vyběhnout schody, když uslyším ránu. Co to..?
  Znovu?!