Darlin' don't be afraid (CZ-FF h.s)

11) Úsměv

Ahojte :## 

Večer přijede Harry.

Vyzvu ho, aby mi pomohl s večeří.

Uděláme špagety, sušenky s čoko a já najdu zmrzlinu.

,,Už dlouho jsem nevařil. Vlastně, je to už přes půl roku, co jsem jedl něco domácího.'' Přizná se Harry.

,,Říkal jsi, že rád vaříš,'' řeknu a naberu si lžičku zmrzliny. Ostatní jsme již snědli.

,,To jo. Ale to neznamená, že jsem dobrý kuchař.'' Taky si dá lžičku do pusy. ,,Nebo mi to vždy snědl Niall.'' řekne.

A já se po opravdu dlouhé době plně usměju. Dokonce vydám zvuk, který jsem byla zvyklá dělat, když bylo něco vtipného - zasměji se.

Harry na mě ohromeně kouká. ,,Ty... se umíš... smát...?'' vyznělo to jako otázka.

Tomu se zasměji ještě víc.

Harry se začne smát se mnou.

Po deseti minutách smíchu se oba napijeme.

A mě něco napadne. ,,Hele, Harry? Chceš si něco zahrát?''

Dychtivě kývne.

,,Kdo dřív sní zmrzlinu.''

Svraští obočí. ,,Na tom není nic těžkého.'' postěžuje si.

Zákeřně se na něj podívám. ,,Ale asi tušíš jaká to je bolest, když ti zamrzne mozek, co? Já jsem mimo až po pěti lžičkách,'' hrdě se poplácám na rameni.

,,Cha! Já az po deseti!''

,,Se jen vytahuješ! Dáš max dvě!''

,,Tak schválně.''

,,Poražený dělá Rano snídani.,'' řeknu

,,A vítěz smí dát poraženému jeden úkol!'' Řekne on.

Mrknu na Harryho. ,,Až dopadne na zem, začínáme.''řeknu a ukážu na nůž od špaget.

Vyhodím ho do vzduchu.

Nakonec jsem doopravdy prohrála. Ani jsem to nesnědla celé. Harry se na mě vítězoslavně culil.

,,Yosh...Takže k snídani chci toasty.''

,,Hej! Neřekli se, že budeš i diktovat co bude ráno!'' vyjeknu a taky se usmívám. Jak jsem jednou začala, už tomu nešlo zabránit.

,,A úkol... ten si schovám na jindy.'' Tajuplně se na mě podívá, vstane, dá nádobí do myčky a odejde do pokoje.

Já ještě prohledám knihovny, jestli nenajdu nějaké kuchařky nebo knihy, které by mě mohli bavit. Najdu teda zmíněné kuchařky a pak i jednu knihu. Delirium. Od Lauren Oliver.

Večer si zalezu pod peřiny. Je asi třicet stupňů, a to je kolem jedenácté v noci.

Snažím se usnout.

Nejde to.

Dojdu na obrovský balkon, který se táhne jen vedle ložnic.

Lehnu si na lehátko a pozoruju hvězdy.

Jednou tam taky budu, a už to nebude dlouho trvat. Budu už jen zase jedna z těch, kdo podlehli nemoci. Sakra, proč je tak blbý umřít na něco, co se jen tak objevilo. Co je ve me. Já, moje tělo by se s tim mělo umět vypořádat. Ale ne. Moje to nedokáže. Moje tělo.

Ale na to nechci myslet.

Pak usnu.

Ráno jsem přikrytá pod dekou ve svém pokoji, na stole horké kakao a lístek: Jsi roztomilá, když spíš...#Hazz

Na tváři se mi objeví zase úsměv.