Darlin' don't be afraid (CZ-FF h.s)

27) Andromeda

Ahoj :) strašně tenhle konec prodlužuju a snad to příběhu i škodí, takže tohle je předposlední část abych už ten příběh víc nepokazila. :33 ×^×™

Harry:

Když jsem omdlel, jen mě párkrát plácli přes tváře a byl jsem okej.

Je půl desáté večer druhý den, co je v nemocnici. Nebyla celou dobu při vědomí, ale když ano, mluvila s někým. Bud jsem to byl já, někdo ze skupiny, její rodiče na telefonu nebo doktoři.

Sestřička která o ni pečuje v noci, na mě kývne, že už můžu dovnitř. Ihned vstanu a Sednu si na židli vedle její postele.

,,Ahoj, krásko,'' zvykl jsem si jí tak říkat. Nikdy jsem tak nikomu neříkal a říkat už ani nikomu tak nebudu.

,,Ahoj.'' Usměje se. Vypadá lépe než když jsem přijela. Není tak bledá a má normální barvu a její oči zase září. ,,Doktoři říkali, že jsem na to zatím dobře.'' Jo. doktoři asi ve čtyři hodiny řekli, že její případ je divný. O její nemoci nic neví, ale že stav je zatím stabilizovaný.

Chytnu ji za ruku. Pak mě napadne jedna věc. Čapnu její postel, opatrně odjistím kolečka a pomalinku s ní vyrazím směrem k onkům po straně místnosti. Zastavím až úplně u skla a zase kolečka zajistím.

,,Posuň se trošku,'' usměvavě zamumlám Maily do ucha. Poslušně poslechne a já se vedle ní nacpu. Nejsem zrovna nejmenší, takže mi ruce i nohy všude trčí. Ale jednu nějak dostanu pod Mailyninu hlavu a ona se ke mě pres všechny ty hadičky na jejích rukou přitiskne.

Najdu na obloze W. Ukážu na oblohu: ,,Andromeda.'' A začnu o ní povídat. Kdo to byl. Co udělala a co měla s Perseem v Řecku. Poslouchá a mě dojde, že ji asi nebere souhvězdí.

,,Promiň,'' řeknu. ,,Nechal jsem se unést.''

Zavrtí se a promluví:,,Ne. Je úžasné, kolik toho víš. Miluju tvůj hlas.'' Zašeptá a kouká se na mě. Já pozoruju hvězdy. ,,Řekni ještě něco. Prosím.''

Chvíli mlčím. Pak ukážu na souhvězdí Herkula. A zase začnu mluvit.

Asi hodinu tam takhle povídám. Maily u toho usnula, jak jsem zjistil, když jsem mluvil o Velkém a Málem psu.

Hladím její hlavu a myslím na to, že jsem s nikým o hvězdách nemluvil. Maily mi úplně obrátila pohled na život. Snažím se taky zaspat, nevnímám pípání.

Píp... píp...píp...

Maily:

Dopoledne druhý den v nemocnici jsem zavolala rodičům. Řekla jsem jim o tom, že jsem v nemocnici. Řekli, že ihned přiletí, ale zjistili, že nejbližší let v jejich rozpočtu letí až ve tři hodiny tohoto času a poletí taky dlouho. Nějak netoužím po jejich společnosti.

Několikrát přijdou sestřičky a kontrolují mě. Taky jsem mluvila už dostatečně s každým členem One Direction. S Harrymu ale nikdy nebudu mluvit nebo trávit čas dostatečně dlouho.

Jmenovaný ke mě přijde v noci, protože dřív jsem neměla odvahu s ním mluvit. Teď alespoň dyštak budu mít omluvu že jsem unavená. Nevím proč, ale bojím se, že se před nim složím. Psychicky jsem docela na dně. Nechtěli by jste umírat a vědět o tom předem.

Když se ale objeví v mém zorném poli, nějak mě to uklidní... jako bych... no, nevím přesně jak to popsat. Harry je to nejlepší, co do mě narazilo v tomhle životě. Takže... jsem nějak klidnější, protože vim, že lepší věci už prostě nebudou.

Po nějaké době najednou Harry moji postel přesune k oknům a tam si lehne vedle mě. Objeme mě jednou rukou a já jeho taky. Nadechnu se jeho vůně.

Začne povídat o hvězdách. Právě mi odkrývá svou další část duše. Když se omluví, mám chuť se tomu zasmát, vždyť se omlouvá za část sebe. Řeknu mu, že nevadí. Že miluju jeho hlas.

Když mi klesají víčka a stále slyším jeho hlas, řeknu si, že to byl vcelku dobrý život. Klidně bych mohyl teď zemřít... Okřiknu se. Takhle nesmím přemýšlet.

A pak usnu a temnota mě pohltí.