I remember your voice

8.

Měsíce, jež jsme spolu prožívali ve svazku přátelském byly skvělé jako ostatně všechno s Tebou, ale už když se přehouplo září následujícího roku, věděla jsem, že bych se jednou chtěla jmenovat von Browenová.
Milovala jsem jiskřičky ve tvých očích, tvé neučesané hnědé vlasy, extrovertní vystupování.

Tolik ses lišil od Kenta. Kent byl vždy upravený, ale já jsem obdivolala ,rebelskoý', jak by dnes řekli lidé toho věku, styl, kterým jsi dával najevo odpor vůči autoritám.
On měl obličej možná pohledný, ale já jsem to nevnímala, protože v porovnání s tvým byl až moc symetrický, moc hladký, moc NUDNÝ.
Kent byl samolibý introvert, tys byl dobrosrdečný exrovert.
Ale největší rozdíl byl v tom, že Kent, ať jsi ho jakkoli nenáviděl, ke mě vzplál citem nejušlechtilejším. Narozdíl od Tebe mne miloval. Tak moc, jako já jsem milovala Tebe.

***

   Byl jsem skutečně nervózní, když jsem klepal na její dveře.
   "Mackenzie, mohu dál?"
   Poté, co se mi nedostalo žádné odpovědi jsem opatrně vešel. Znovu se skláněla nad stolem, ale tentokrát něco malovala. Přistoupil jsem blíže a stařenka se na mě stále neotočila. Buď jí sluch slábnul ještě rychleji než předtím, nebo byla plně zabrána do díla.
   Něžně jsem jí poklepal na rameno.

   "Mackenzie, co to děláte?"
   "Á, dobrý den, Eddie. A já vám to na truc nepovím. Zlobím se na vás, víte? Toho muže už je mně nikdy nepouštějte!"
   "Myslíte vašeho manžela?" zeptal jsem se opatrně.
   "Přesně toho! Nemáte na to právo!"
   "Dobrá, uvidíme, co se s tím dá dělat. Teď už smím vidět, co děláte?"

   Malovala. Malovala obraz západu slunce. Pohledem ze stejné perspektivy, z níž byl malován obraz na zdi.

   "Navštívím ho. Hrob toho muže," zašeptal jsem. Tvář stařenky se jako by na vteřinu vyhladila od vrásek.
   "Skutečně?" hlas se jí zadrhával v krku. "V tom případě jsem ochotna vám odpustit, Eddie, chlapče."

    "Mám něco vzkázat?"
Ukázala na svůj obraz.
   "Dejte mu to tam vedle květiny. Aby věděl, jak to mělo vypadat. On moc malovat neuměl, víte, Eddie?"
   "Obrázek se rozmočí," podotkl jsem očividné. "Dříve či později se to stát musí."
   "To nevadí. Stejně jsem ho v od začátku v srdci malovala pro něj. A slunce nejen vychází, víte? Pro každé slunce existuje i jeho západ."
Zřejmě jsem ji dnes zastihl ve velmi nostalgické náladě.

***

Teď se Ti musím k něčemu přiznat. S Kentem jsem začala chodit kvůli Tobě.
Věděla jsem, že mě nemiluješ, svěřila jsem se tedy Amy.
Chtěly jsme, abys žárlil. Bylo to hloupé, vím, ale já jsem byla ochotná snášet kouř z cigaret, polibky z mé strany bez lásky.
A ono to vyšlo.

Trvalo to sice dlouho, ale vyšlo to.

Po měsících se Tvůj pohled změnil. Když jsi nás viděl, nebyl jsi rozzlobený ani znechucený. Tvářil ses smutně. A to mě rozradostnilo.

Tou dobou už Amy a Mazie dostudovaly a stěhovaly se jinam. Sháněla jsem nové spolubydlící. Nenašla jsem žádnou dívku, tak jsem si chtěla přistěhovat Kenta. Ty ses ale schválně pohádal s majitelem koleje, ve které jsi bydlel. Vyhodil Tě.
A k radosti nás obou jsme se domluvili, že se nastěhuješ ke mně. Kentovi jsem nabídku na společné bydlení zákonitě nepřednesla.

A udělala jsem dobře. Tvé pohledy se brzy staly toužebně zamilovanými.