Ke společným večeřím jsi vždy chodil včas. Jinak jsi moc dochvilný nebyl, ale k nám ses nikdy neopozdil. Tedy s výjimkou jednoho večera. Když jsi rozrazil dveře, byl jsi celý udýchaný a rudý v obličeji. Amy se Tě trošku nevlídně zeptala: "Kde jsi byl?"
"Omlouvám se, dámy. Moc moc se Vám všem omlouvám. Ale byl jsem na zámku." Věty vyplňoval hlasitým funěním.
Neslyšela mě, když jsem zaklepal na dveře. Proto jsem musel pohyb zopakovat. Ťuk, ťuk. "Kenzie? Kenzie!"
Nakonec jsem si dveře neslušně otevřel sám. Vrásčitá postavička s bledou, průsvitnou kůží a silně nemocným srdcem se hrbila na židli usazená před psacím stole. Opět psala na zažloutlý papír jakýsi krasopisný text neodpovídající třasu její ruky. Musel jsem dojít až k ní a poklepat jí na rameno, než si mě všimla.
Chudinku jsem ji vylekal. Nadskočila na židli a z hrdla se jí vydral jakýsi pazvuk.
"Och můj bože, Eddie! Vy jste mě ale vylekal, chlapče." A nenápadně se pokoušela schovat celý sešit zpět do zásuvky psacího stolu. Nechal jsem působit nepříjemně, proto jsem dělal, že jsem si nevšiml naprosto ničeho.
Mackenzie měla dnes očividně dobrou náladu, protože se mnou celou půlhodinu příjemně konverzovala. Poté jsem přešel k věcem vážnějším. Očividně zaznamenala změnu v mém obličeji.
"Eddie, chlapče, už mě unavuje, že mi pořád chodíte říkat ty své hloupoučké žvásty o mém srdci. Vy a vůbec všichni ti stupidní lidé v bílých pláštích. Pochopte, že mě to nezajímá!"
Chtě nechtě jsem se musel usmát.
"Dobrá, dnes tedy ne. Ale něco vám přeci říct musím. Váš muž vás chce vidět-".
"Nemám zájem o žádná setkání," rázně mě přerušila. "Na celém světě byste našel jen jedinou osobu, kterou bych kromě vás byl ochotna vpustit do svého pokoje."
"Kdo je to?"
"Už je to vlastně jen vzpomínka. Hrob neopečovávaný od dob, kdy jsem tady." Její oči se zaleskly slzami. A kromě slz jsem v nich také spatřil záblesk minulosti. Zřejmě velmi smutné. Musela ztratit něco, co jí bylo nad Slunce drahé.
Pohledem přejížděla po místnosti. Když se zastavila na obrazu západu Slunce, slza jí z oka stekla k lehce růžovým rtům.
"Má něco společného s tím obrazem?" hádal jsem. Musel jsem se zeptat, ačkoli se to zdálo velmi bolestivým tématem.
"To on mi ho namaloval," a rozplakala se docela. "A já mu nejsem ani schopná dá na hrob kytičku, jak jsem mu slibovala."
Nikdy předtím jsem ji neviděl plakat. Vyzařovala z ní obrovská bolest. Bolest, která neměla nikdy přebolet.
ČTEŠ
I remember your voice
Historia CortaNěkteří z nás nežijí tak šťastně jako jiní. Jiní mohou skrývat své trápení, zatímco někteří naříkají kvůli hloupostem. Někteří se vdají za lásku svých snů. Někteří ji nikdy nepotkají. Někteří nejsou milováni tím, kým by chtěli. A jiní mohou jen dou...
