I remember your voice

7.

Procházeli jsme se spolu po zaprášených cestičkách neudržovaného zámeckého parku. Vítr Ti cuchal vlasy a košile za Tebou vlála.
"Jaká je vlastně tvoje nejoblíbenější barva?" vyhrkl jsi najednou a Tvoje tvář náhle nabrala lehce červený odstín.
"Já ani pořádně nevím," přiznala jsem po pravdě. "Mám ráda všechny barvy."
"Já mám rád meruňkově oranžovou. Vypadá na Tobě úžasně, Kenzie. Myslím, že bys ji měla nosit častěji." Tvůj úsměv byl v té chvíli tak kouzelný, že žádný jiný úsměv už v mém srdci neměl místo.
Nejistě jsem sblížila naše ruce tak, až se dotýkaly malíčky. Nějakou dobu jsem byla přesvědčená, že je oddálíš zpět. Tys místo propletl naše prsty.
V tu chvíli pro mě neexistoval nikdo jiný než Ty. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a nebyli ochotni učinit jediný další krok, abychom nic nepokazili.
A asi bychom si tak nejistě hleděli do očí ještě dlouho, kdybychom neuslyšeli ostrý hlas našeho nadřízeného.
"Johansenová, von Browene! Co se tu poflakujete? Nový brigádník potřebuje proškolit na okruhu B.!" Ruku v ruce jsme se stále s přihlouplými úsměvy na tvářích vydali po prašné cestě zpět nahoru na zámek.

Pomalu jsem s hlasitým skřípotem otevřel těžké dřevěné dveře vchodu do našeho domova. Na chodníku stál vrásčitý muž s chodítkem křečovitě sevřeným v levé ruce. Za tlustými brýlemi bytstře pozorovaly svět dvě zelené oči. První pohled mě přesvědčil, že kdysi snad musel být velmi pohledný.
"Dobrý den," pozdravil jsem ho zdvořile jak nejvíce to šlo.
"Dobrej," zabručel muž velmi hlubokým hlasem a cpal své cigaretovým kouřem načichlé tělo dovnitř. "Jdu za svojí ženou," dodal jen nakonec, aby vysvětlil své jednání. Za

"Křesílko osmnáctého století pochází ze sousedního zámku jménem-" zněl snad až nepřirozeně hluboký hlas nového brigádníka obývacím pokojem jeho hrabecí milosti.
"Kente! Tuhle chybu jsi udělal už asi posté!" přerušil jsi ho Ty. Jmenoval se Kent. Rozčiloval Tě už od první chvíle. Měl pronikavé zelené oči a plné rty, kterými stále svíral cigaretu. Nenáviděl jsi kuřáky. Nenáviděl jsi Kenta. Tehdy jsem přebrala Tvé názory a nenáviděla ho s Tebou. No není ten dnešek ironie?

"Mackenzie?"
"Eddie, copak se děje? Není dnes na Vaši návštěvu trošku brzy?"
"Ano, na mou návštěvu opravdu je brzy. Ale je tu někdo jiný."
"Nikoho jiného tu nechci. Nikdo nepřekročí tento práh!" rozohnila se stařenka.
"Musíte ho přijmout, Mackenzie. Je to váš manžel."
"Ať... ať jde pryč," hlas se jí začal třást. "Nechci ho teď vidět, není chvíle na to, abych měla poslouchat jeho hlas..." Tuhle reakci jsem vážně nečekal. Už jsem chtěl poslat starého muže pryč, ale bez pozvání si to nakráčel do místnosti.

"Mackenzie!" zvolal. Hloubka jeho hlasu byla snad až podivně nepřirozená mému sluchu.
Má milá stařenka ale nereagovala. Seděla bez hnutí. Po chvilce však z jejích křehkých, třesoucích se prstů vypadlo plnící pero, které do té doby pevně svírala.
Její manžel v mžiku došel ke stolu. Zahleděl se na celý text.
"Mackezie, co to je za sračku?" zahromoval. "Co je to za věnování!? Nemyslíš tím snad TOHO Jamese? Nebo ano?"
Chvilku bylo ticho. Pak se ozvalo téměř neslyšitelné přisvědčení.
"Tys na něj furt nezapomněla..." konstatoval a objal ji. Raději jsem se z místnosti tiše vytratil. Jenom jsem zapsal do knihy návštěv jméno Kent Walter.
Z Mackenziina pokoje jsem ještě několikrát poté slyšel zvýšené hlasy, ale návštěvník vydržel v jejím pokoji až do odpoledne. Při odchodu třímal v ruce nějaký papír s dobře viditelní Mackenziiným podpisem. Stará dáma mu s kamennou tváří řekla své sbohem a opatrně se vrátila ke svému peru a zažloutlým stránkám.