I remember your voice

1.

Dnes se zdravotní stav mé nebohé Mackenzie zhoršil. Do domova se přihnal celý vůz lékařů. Ona však odmítla převoz do nemocnice. Chce zemřít v pohodlí svého pokoje.

Právě do tohoto pokoje jsem si to právě zamířil. Mou povinností je kontrolovat všechny z tohoto křídla našeho domova.

Má milá Mackenzie si sice zamkla dveře na dva západy, ale já samozřejmě mám klíče od všech pokojů.

Když jsem vešel dovnitř, jako první jsem spatřil její postel. Někdo ji posunul z tmavého rohu pod okno. Stařenka spala na lůžku. Řekl jsem si, jak moc dobře je, že odpočívá.

Místnost byla vymalována meruňkově oranžovou barvou. Třikrát ji malíři museli předělávat, než konečně trefili odstín, s nímž byla Mackenzie schopná se smířit. Vedle televize, kterou stejně léta nikdo nepoužil, byl pověšen jediný obraz. Západ Slunce. Byl namalován různorodými tahy štětce a byl překvapivě velký a impozantní. Dle mého názoru byl velice povedený a stařenka ho milovala.

"Prohlížíš si můj obraz, Eddie?" prudce jsem sebou trhl. Z postele se na mě usmívaly dvě kalné modré oči. Připomínaly mi studničky. Když se jimi Mackenzie na někoho povívala, dotyčný měl pocit, že mu dohlédne až na dno duše.

"A-ano. Myslel jsem, že spíte."

Odpovědí mi byl pouze úsměv.

"Já tedy půjdu. Vás teď čeká odpočinek."

"Vy jste nějací starostliví, Eddie."

Opatrně jsem otevřel dveře a vyšel z nich ven. Ozvalo se klapnutí, poté ticho. Pak jsem však z pokoje slyšel tlumené harašení. Podíval jsem se klíčovou dírkou.

Mackenzie vstala z postele a usedla k psacímu stolu. Odsunula zásuvku a vytáhla z ní plnící pero a nepopsané nažloutlé listy zasazené do bloku s deskami.

A tehdy se zhluboka nadechla a začala krasopisným písmem neodpovídajícím třesoucím se rukou psát první řádky.