To nepochopíš...

«2»

Běžela jsem tmavým lesem. Nevěděla jsem kam a pořádně jsem ani neviděla na cestu, ale běžela jsem opravdu rychle.
Najednou jsem zakopla o větvičku a upadla. Válela jsem se na zemi a skuhrala bolestí. Z mého kolena tekla krev a to druhé bylo jen odřené. Mé lokty na tom byly podobně.
Ale na tohle jsem teď nemohla koukat, musela jsem vstát a běžet dál.
Když se setmělo a nebylo vidět skoro nic, tak jsem byla opravdu vyčerpaná. Sedla jsem si k jednomu stromu a vydýchávala se.
Najednou jsem kousek ode mě slyšela praskot větviček.
Ozývalo se to pořád víc a víc a pak jsem zahlédla obrys nějaké postavy.
Ta postava šla blíž a já se opravdu bála. Pak jsem té postavě viděla do obličeje a poznala jsem tátu.
Hnedka jsem začala brečet a omotala jsem se mu kolem krku.
On mě objal a pošeptal "zlatíčko, vždy jsem tu s tebou. Nemusíš se bát. Miluju tě." Pak mě pustil z obětí a zmizel. V tu chvíli jsem se probudila uplně ubrečená.
"Taky tě miluju tati" zašeptala jsem si pro sebe.

▪◾⬛◾▪

Zrovna sedím v lavici a dělám si výpisky z učebnice.
Najednou mi na lavici přistane papírek. Porozhlédnu se po třídě kdo by to mohl být ale všichni píšou.
Otevřela jsem papírek a tam bylo "nechceš dneska ven? Shawn :)"
Podívala jsem se na Shawna ale on jakoby nic. Tak jsem odepsala "ne, nechce se mi." a papírek jsem poslala Shawnovi na lavici. Ten se na mě podíval a pak si papírek přečetl.
Začal něco psát a pak mi ho poslal zpět. "Ale notaak :/ jen na chvilku, prosím." zamyslela jsem se a napsala "okay, ale opravdu jen na chvilku." a papírek poslala Shawnovi. Přečetl si to a po jeho dopsání mi znova papírek hodil. "Super, tak před školou. ;)"
Usmála jsem se a papírek schovala do tašky. Za asi 10 minut stejně zvonilo, tak jsem se zvedla a šla ke skříňce kam jsem si dala učebnice a šla ven. Před školou už čekal Shawn a koukal do mobilu.
Přešla jsem k němu zezadu a zakryla mu oči. Začal se hnedka smát a pak se otočil. Usmíval se jako sluníčko.
"Tak jdeme?" zeptal se opatrně. "Jasný" řekla jsem mu s úsměvem.

Po asi dvou hodinách venku jsem musela jít. "Už musím Shawne. Tak ahoj." řekla jsem trochu smutně. "Dobře. Musíme to někdy zopakovat." usmál se na mě. Obejmul mě a já šla.
Shawn je opravdu hodný. Nikdy jsem se s ním moc nebavila a je to škoda. Opravdu se s ním dá dobře povídat.

Když jsem vešla do domu uslyšela jsem zvláštní zvuky z obýváku. Zula jsem si boty a šla blíž. Když jsem tam došla zjistila jsem, že jsou to vzdechy dvou lidí. Mamka si mě hned všimla, toho muže ze sebe shodila a na sebe rychle hodila deku.
"Vypadni! Co tady na nás čumíš!? Copak jsem tě neučila slušnému chování?!" řvala na mě a já věděla, že je zase pod vlivem alkoholu.
Rychle jsem se sebrala a šla nahoru.
Tam jsem si odložila tašku, sedla si na postel a začala brečet.
Proč jsi odešel tati? Proč jsi mě tu nechal s tou zrůdou? Proč je taková? Copak jsem začala brát drogy nebo pít alkohol po tátově smrti? NE, nic z toho! Zvládla jsem to, ale ona ne...
Kdy už tohle trápení skončí?
Už mě to nebaví.
Najednou se otevřeli dveře a v nich stála opilá a naštvaná matka. Přišla ke mně a vlepila mi facku. Sykla jsem bolestí a na místo si dala ruku.
Pak přišel ten chlap a začal do mě sázet rány jak kdybych byla boxovací pytel.
Z nosu mi tekla krev a ze rtu taky, ale ten jsem měla k tomu roztržený.
Když přestal, sebral se a odešel a matka taky. Ještě jsem slyšela jak se za dveřmi smějí, ale pak jsem propadla tmě.

Taak je tu další kapča. Doufám, že se aspoň trochu líbila.😊
#Tessie