She is gone

Empty

Vím, že jsem byla zvyklá ti vše řikat a naučila se mluvit o tom co a jak cítím. V posledních dnech se mi ale opět vytvořila tahle moje blokace vůči komunikaci. Uzavřela jsem se, protože i přesto co jsi pro mě dělal...jsem se cítila uvnitř sama. Cítila jsem jak se mi každým dnem vzdaluješ a jak to mezi námi bylo jen více a více bezcitné. Možná bezcitné, ale zároveň bychom bez sebe nedali ani ránu. Stali se z nás puzzle, které k sobě zapadají. Potřebujeme jeden druhého. Vím to, cítím to já a cítím to i z tebe když mi zajíždíš rukou do vlasů. Zároveň vím, že v tu dobu kdy jsem ztratila city k tobě, tak jsi se uzavřel i ty. Bylo to tak jak jsi chtěl, ale i přesto jsi si ke mně vytvořil poněkud majetnický vztah, ikdyž jsi tvrdil, že nás k sobě nic neváže. Bylo těžké do tohohle všeho dojít. Ztratila jsem jeho, byla to úleva. Tebe jsem ztratila už několikrát, ale pokaždé jsme si našli cestu k sobě.

A tak jak pozoruji zapadající slunce, padá na mě deprese, protože nemám čas na rozhodování. Mezi námi to budoucnost nemá, ale potřebuji tě jako kyslík do plic. poskládal jsi mě dohromady. Všechny ty rozpadlé střepy. Dával mi naději a já naivně věřila, že jednoho dne povolíš, ale na to už je pozdě. Je tu někdo jiný a já silně vztah potřebuji. Potřebuji někoho kdo mě zkrotí od mého života v alkoholu a párty života. Chci někoho s kým to bude mít budoucnost. Potřebuji zaplnit tu prázdnotu uvnitř. Mám tě ráda, ale jeho také. Jinže k tobě jsem svým způsobem připoutaná a zvyklá. Nedokážu si představit, že mi na kůži sahá někdo jiný. Mám jen pár dní na rozhodnutí, ale absolutně nevím jak to bez tebe zvládnu. Byl jsi průvodce mým životem za poslední půl rok. Byl jsi vždy po mém boku, ale ta bezcitnost z tvé strany. Ta prázdnota, kterou v sobě chováš se rozrůstá a dotýká se mé duše. Pomalu mě rozežírá každým dnem více a více. Mizí moje emoce, moje schopnost radovat se z maličkostí. Vše co mě naplňovalo jakoby zmizelo v mlze ve které se ztrácím a hledám kusy sebe. Beznadějně...

Díváš se mi do očí jakobych v životě měla být jediná, která u tebe bude stát. Líbáš mě jakoby to bylo naposledy, ale přitom je to každý den stejné. Jen se mi vzdaluješ. Zvyk....asi je to jen o zvyku...ale já si nedokážu zvyknout, že je tohle normální. Já si prostě nedokážu přiznat, že v takovýhlech momentech je to všechno prázdné. Prázdné doteky, prázdné polibky, prázdný sex....Prázdné duše.

Upadám do depresí, v hlavě chaos plný temnoty. Jsem sama...Objímám stíny. Ostří , které se mi zarývá do kůže ikdyž jsem ti slíbila, že už si nebudu ubližovat. Nedokázala jsem to a ty to víš. Víš, že jsem stim nepřestala a tak se mi snažíš dát ze sebe vše, ale přitom sám v sobě nic nemáš. Opravdu mi odevzdáváš zbytky tvé duše a útržky času? ....Tohle nechci...Jen z tebe beru a beru. Snažím se ti to vracet, ale jak mohu? Sama v sobě nic kromě smutku nechovám.

Krev stéká po rukou stejně jako slzy z očí.....Uvnitř prázdno...Bolest a zmatek...smutek....Pocit, že to nejsem já. Pocit jakobych byla tělo chodící mezi živými. Tak hlouběji zarývám žiletku. Otírám si slzy, převazuji rány a upadám únavou do postele.

Další den bude stejný. Stejně prázdný, stejně bezcitný...Stále budu sama. Dokud ze mě opět neshodíš ty hadry tak ani nebudeš tušit co semnou je. Nebudeš tušit co mám uvnitř sebe za boj a pocity.

a tohle všechno...protože jsme byli pro sebe náhrady za někoho jiného a šli do tohohle všeho s prázdnotou v duši.