She is gone

Empty again

Co teď? Absolutně netušim. Ptám se sebe: "Co budeš dělat?" , ale ani špetka záblesku z fantazie o budoucnosti.

Můj problém? No jak to říct? Dal jsi mi to pěkně sežrat, protože jsem prostě hovado, které nejeví city. Možná ty facky co mezi námi lítaly byly zapotřebí, ale co už? Na tom už asi nesejde. Hladová, zamčena v pokoji a jediné co zvládám je číst těch milion zpráv od tebe a vzpomínat na ten začátek. K čemu mi to ale je? Budoucnost, rodinu, štěstí a lásku tím nezískám.

Vím, že jsem se tvářila jak kus ledu, když si trhal knihu, kterou jsem psala, ale když jsi mi její kusy hodil do obličeje a řekl, že to byly lži. Bolelo to více než cokoliv jiného...

Nevím co dál, jsem ztracená, zlomená uvnitř znovu, ale můj obličej je chladný stejně jako můj hlas. Skleněné oči, žije na redbull-u a přemýšlím, jestli tenhle život má vůbec smysl? Ano, hraniční porucha osobnosti je sice asi záležitost na celý život, ale já si přišla chvilkama v pořádku a vyrovnaná, ale při včerejším rozchodu jsem uvnitř cítila jak jsem postupně umírala.

Ale je ti to už asi jedno! Protože jsi mi prostě musel zavolat s tím, že "Jdeš za frajerkou, která o tebe jeví zájem." Děkuju, hezky se mi snažíš ublížit aniž by jsi věděl, že já už dávno zničená jsem a z téhle bolesti si nic nedělám, jen je vše při starém. Jsem sama, zamčena v pokoji a zvykla na vnitřní bolest. Řekl jsi mi, že "She is gone už skončila." , ale dokud dýchám a mám nevyřknutá slova, tak She is gone bude pokračovat, protože si nehodlám pohltit nicotou celou duši. Takže, jdi si za svojí paní dokonalou, ale uvidíš, že to skončí stejně tragicky jako mezi námi, protože nejsem jediná, kdo je v hlavě narušený.

No co, život jde dál, asi...i když nemám chuť ani dýchat. Nevím co dál, prázdnota mě pohlcuje a moje hrdost mi říká ať se k tobě nevracím, ale srdce našeptává, že bez tebe mě nic nečeká.

Nemám teď v životě žádnou jistotu, žádný opěrný pilíř. Nemám nic....Nemám tebe...a nevím jestli takhle chci žít. Nikdy jsem nepomyslela, že se vrátím k životu-neživotu za počítačem s pocitem, že jsem uvnitř prázdná. Nebyla jsem na tohle připravená, nechci být jako tehdy! Nenávidím tu, které brečela celé noci a přitom se v reálu bavila jako nikdo jiný. Tohle nechci! Nechci tenhle život.

Chci pryč....Dlouho tady v tomhle pokoji už asi nevydržím. Zároveň mám pocit, že mě něco drží na téhle posteli, možná vzpomínka na mé rozřezané žíly....To mě asi nejvíce teď uklidňuje....ale tak či tak....nevím co dál...