She is gone

And then?....

Dlouho jsem nic nepsala. Dlouho? Asi ano, dlouho. Kapitola "Liar" byla psána před tím vším. Byl to teprve začátek. Začátek konce. Hodně z vás asi přemýšlí jestli to co píši...jestli to je realita? Odpověď? Všechno pocity a děj, který je propletený, zamotaný...vše je to ze mne. Vše je to můj život a má trápení, která si sebou nesu.

Pravda? Realita je taková, že měsíce chodim k psychiatrovi a pobírám prášky, ale byl tu jeden zlom, který vše změnil.

Kapitola "Liar" měl být poslední kus mého textu psaný lidem. Bylo to takové volání o pomoc. Můj pokus o sebevraždu nastal den po té. Předávkování Neurolem a podřezané žíly.

Hodiny strávené v nemocnici a nakonec převoz na psychárnu, kde jsem si odležela 2 týdny. Pouhé dva týdny skrz nalhávání doktorům o tom jak je mi skvěle po tom všem. Nalhávání o tom jak se mi změnil pohled na svět.

Jak se to vezme?

Život sám o sobě mi příjde o ničem. Sice dokáži mít radost z maličkostí, dokážu cítit štěstí, ale je to jakoby vedle toho pocitu štěstí byla propast a vše se prolínalo do jednoho. V mém srdci je "prázdné štěstí" .

Možná nechci život ukončit, ale nechci ho asi ani úplně žít. Nebo spíš to si myslí jedna má část. Ta druhá já, chce žít na 100% a být šťastná z hlouby duše. Chaos? Ani ne. Spíše mi příjde jakobych v sobě měla několik osobností, ale vím, že nemám. Jeden den jsem taková a řeknu něco a druhý den je to úplně jiné a když si vzpomenu na minulý den, tak je to mlhavé. Jedna moje část miluje fyzickou bolest, řekla bych, že jí to téměř až vzrušuje, ale JÁ fyzickou bolest nesnáším. Je to divné. Avšak nevím jak spousty těhlech věcí popsat. Tahle část příběhu je asi divná...Není to můj klasický nářek. Spíše se ptám sebe...Kdo vlastně jsem a co chci? Jakmile se na tohle sebe ptám, tak se v hlavě objeví hádka.

Zpět ke kapitole "Liar" ....byla psaná ve vzteku a smutku, ale dopadla ještě hůř než je vše z tohohle psané.

Vrátila jsem se z nemocnice. Ještě ten večer jsem byla v jeho rukách a cítila jeho teplo. Jen jsme si povídali a věnovali si čas. Pro tehdejší mě to nebylo dost....ale co bych teď za to dala?

Prodala bych za to duši....

Druhý den jsem byla v alkoholu "just for fun" a psala mu zprávy. Napřed to byla sranda, ale pak se to zvrtlo v diskuzi, že jsme jen kamarádi a to mé opilé já nedokázalo přijmout. Snažial jsem se mu dokázat, že jsem bezcitná. Chtěla jsem být taková jakou mne on chtěl. A tak jsem napsala ta nejhorší slova co jsem mohla. Kdyby to byly nadávky...kéž by...

"Měl si chcípnout už tehdy..."

slova za která se nenávidím a den co den si to projíždím hlavou a nejradši bych do sebe zabodla kudlu. Přes měsíc se tím užírám. Přes měsíc ti skoro každý den píšu zprávy ikdyž vím, že dostanu jen to zobrazeno.

Jak to bude dál? Sama nevím, jen se každý den modlím aby jsi napsal a odpustil, ikdyž ani já sama sobě nedokáži odpustit...