Lupinová [Harry Potter]

12

Situace ve škole se zhoršovala.

Začalo to pár výnosy. Některé byly opravdu omezující a některé byly podle Renesmé úplně zbytečné.

Umbridgeová se snažila podmanit si celou školu a žáky, ale spíš jen dokazovala to, že ji všichni nenáviděli víc a víc. Lupinová ji svými sarkastickými poznámkami také nešetřila. A to byl nejspíš důvod, proč trávila každý večer v jejím kabinetě, opisujíc jedno a to samé slovo. 

Také Harry na tom nebyl o moc lépe. Na ruce měl vyryté 'nebudu vykládat lži'.  O to se taky zasloužilo pár večerů s Umbridgeovou v kabinetu. 

Jednoho krásného zasněženého dne se konal výlet do Prasinek. Lupinová si už předtím všimla, že se Hermiona chová nějak divně tajnůstkářky, jelikož s ní trávila hodně času, a teď se jí to potvrdilo. V Prasinkách se Hermiona společně s Harrym a Ronem odpojili a zamířili jednou úzkou ulicí k hospodě, která byla Lupinové až moc dobře známá. Renesmé se potichu vydala za Triem, a přemítala, co mají v úmyslu.

Vešla do hospůdky. Hned na první pohled ji upoutala žena, oblečená celá v černém. Černé dlouhé šaty po zem a černý šátek jí zahaloval celou tvář. Bystrozorka pomalu přešla k oné osobě. 

,,Můžeš vypadnout, Mundungusi," zavrčela potichu, pohled upírajíc ke Golden Triu.

,,Jaks mě poznala?" podivil se Fletcher.

,,Laciný parfém jak z bordelu, a záclony tvé matky. Pro tebe naprosto typické," jedovatě si rýpla Lupinová. To tomu podvodníkovi stačilo. Zvedl se a urychleně odešel. Renesmé se ušklíbla. Místo toho, aby si sedla na místo které jí Mundungus uvolnil, si to rozhodným krokem namířila k Harrymu, Hermioně a Ronovi. Ti si tiše povídali. Jakmile však spatřili mladou bystrozorku, úsměvy jim z tváře zmizely.

,,Lupinová? Co tu děláš?" trochu zaskočeně se zeptala brunetka.

,,Spíš co tu děláte vy! Uvědomujete si, že vás tu může kdokoliv slyšet?" nadzvedla obočí bystrozorka. Děti mlčely. Renesmé povzdychla.

,,Takže co tu děláte?" zeptala se znovu. Hermiona už měla na jazyku odpověď, když se dveře od Prasečí hlavy otevřely a dovnitř vejde kolem patnácti dětí, v čele s dvojčaty Weasleyovými.  Ti dva zrzci objednali patnáct ležáků a pak se všichni nahrnuli k Harrymu. Posedali si na židle a napjatě na něj koukali. I Lupinové se zmocnila zvědavost. Harry však nedokázal promluvit. Renesmé překvapilo, když se mluvení nakonec chopila Hermiona.

Mluvila o tom, že potřebují pořádného učitele na OPČM  a tím je právě Harry. V podstatě řekla o Umbridgeové i o novém režimu na škole vše, co si myslela i Lupinová.

,,Opravdu umíš vyčarovat patrona?" zeptalo se nějaké děcko, které bylo Lupinové neznámé. Popravdě to zajímalo i ji.

,,Ano!" vyhrkla Hermiona. ,,Ano, umí. Byla jsem u toho," dodala pak tišeji. Mezi žáky to vzrušeně zašumělo.

,,Hele, lidi, to všechno je sice hezké poslouchat, ale měl bych vám říct jednu věc. Vždy jsem měl štěstí," namítl Harry.

,,Takže ty si myslíš, že si baziliška ve druhém ročníku porazil díky štěstí?  Že jsi kámen mudrců ochránil jen proto, žes měl štěstí? Že loni si vyvázl s Tříkouzelnického turnaje jen díky štěstí? " nevěřícně se na něj podívala Hermiona. Harry přikývl. Lupinová to s pobaveným úšklebkem pozorovala. 

,,Něco ti řeknu, Harry. Umět v tvém věku Patrona není obvyklé. Patrona  umí jen mimořádně mocní kouzelníci, a ti také musí mít dostatek dobrých vzpomínek. Znám tolik lidí, kteří měli podobně mizerný život jako ty a ani jeden z nich nedokáže vyčarovat patrona, ač se snaží. A to jim všem nad třicet. A navíc by nikdo nezvládl skolit dva mozkomory. Osobně jsem je odváděla zpátky do Azkabanu. I mně z nich naskakovala husina. Byli to ti dva nejhorší z Oddělení s nejvyšší ostrahou. Z oddělení, kde byl zavřený Black, Lestrangeovi, Skrk a mnoho dalších nebezpečných Smrtijedů. Nechápu, jak se jim mohlo povést utéct, ale znovu ti říkám... Mohli ti věnovat polibek a tvému bratranci také. Ty si ale vás oba ochránil. Tohle nedokáže jen tak někdo," konečně se do rozhovoru zapojila Renesmé.  Několik děcek se na ni překvapeně podívalo, jelikož nevěděli, že je tam taky. Lupinová totiž stála v koutku ve stínu a nebyla vidět. Harry chtěl něco namítnout, ale předběhla ho dívka s Havraspárskou šálou, stojící vedle takové japonky.

,,Jak to myslíte 'Black tam byl zavřený'? On tam ještě pořád není? Ještě jste ho nechytila, bystrozorko?" posměšně se zeptala. 

,,Milá..."

,,Marietta Edgecombeová."

,,Milá Marietto, každý v této místnosti ví, že Black je už dva roky na útěku, a nikdo neví, kde se nachází," oznámila suše Lupinová, přičemž zachytila pobavené pohledy dvojčat Weasleyových. ,,Ale je vidět, že Blacka toužíš dostat do Azkabanu víc než já. S radostí ti mou snadnou práci bystrozorky přenechám," odpověděla s nádechem ironie Lupinová, zpražila drzou studentku pohledem a opět se opřela o stěnu. Marietta už ani nepípla.

,,Vážně, prostě jsem měl jen štěstí," ozval se po chvilce Harry. Hermiona ho zpražila pohledem. Chvilku se ještě dohadovali, ale nakonec to Harry vzdal. ,,Tak fajn. Budu vás učit," povzdychl. Děti zajásaly.

,,Kdo se chce zúčastnit, tady se podepíše. O zbytku vám dám vědět potom," široce se usmála Hermiona a ukázala rukou na pergamen a brk, který byl položený na malém stolku před Harrym. Studenti udělali frontu a postupně se podepsali. Potom opět společně odešli. 

,,Tak to by jsme měli," usmála se Hermiona. Harry se otočil na Lupinovou.

,,Je pravda, co jste říkala?" zeptal se zájmem. Renesmé přikývla.

,,Ano, je. Měla jsem podobný život jako ty. Sice mi rodiče neumřeli- tedy mamka ano, ale to je vedlejší. Prostě se rodiče o mě moc nezajímali. Starali se spíš o Remuse. Remusek tamto, Remusek tadyto. Nedá se říct, že by mě úplně zanedbávali, ale prostě se víc věnovali Remusovi, kvůli jeho problému a stydlivosti. Naučila jsem se o sebe starat sama. Potom, roku 1981- ano to byl ten rok, kdy ti zabili rodiče- Remus odešel. Mamky srdce to nevydrželo. Bylo mi tehdy jen devět. Táta se z toho zhroutil, jelikož mamku miloval z celého srdce. Zanedbával jak mě, tak sebe. A v devíti letech není moc věcí, co bys mohl dělat, abys mu nějak pomohl. Tak jsem se aspoň naučila vařit a péct. Od táty jsem vždy sklidila jen lhostejné 'díky'. Jak jsi asi zjistil, taky nemám moc šťastných vzpomínek. Přesto patrona vyčarovat dokážu. Má nejšťastnější vzpomínka- světe div se- je, jak jsem se seznámila s Tonksovou a její rodinou. Tehdy do mě Dora vrazila na nástupišti a obě jsme upadly. Podívaly jsme se a bláznivě jsme se rozesmály. Přiběhla tam paní Tonksová a pan Tonks. Paní Tonksová Doře vynadala, pan Tonks se jen smál. Potom jsme se tak nějak posbíraly a společně jsme nastoupily do vlaku. Hrozně dlouho jsme si povídaly a zjistily jsme, že toho máme hodně společného. Po několika hodinách povídání mi Tonksová oznámila, že budeme navždy nejlepší kamarádky a já byla opravdu šťastná. Sentimentální, že?" dovyprávěla Lupinová. Jak vyprávěla, tak si uvědomila, že tohle už není její nejšťastnější vzpomínka. Ano, vzpomínky s Tonksovou patřily mezi nejšťastnější, ale už by to asi nebylo to, na co by Lupinová myslela při zahánění mozkomorů. To Lupinovou mírně znepokojilo.

,,Možná bychom měli jít," řekl Ron a nenápadně kývl hlavou ke staršímu muži, který je zřejmě poslouchal.

,,Dobrý nápad," přikývla Lupinová a společně s Golden Triem vyšli z hospůdky do zasněžených Prasinek.

-----

Další den přibyl na stěnu s výnosy další výnos, který zakazoval jakékoliv studentské spolky.