Lupinová [Harry Potter]

20

Další den se Lupinová probudila ve své posteli, ale s cizím trikem. Byla sobota, deset ráno a nikdo jiný v pokoji nebyl. Při vzpomínce na to, co se událo včera v noci jí zrudly tváře. Ten polibek. Pak se oba rozhodli, že se půjdou projít a skončili v Komnatě nejvyšší potřeby a nejen u polibků. Pak se vrátili do věže a dělali, že se nic nestalo...
Byla sobota a Lupinová měla celý den volno, což znamenalo... že musela na Grimmauldovo náměstí, takže vlastně volno neměla. Povzdychla a vyhrabala se z postele.

Za půl hodiny už mířila do Prasinek, ze kterých se dostala rovnou do Siriusova domu. Až teď začala přemýšlet, co se vlastně stalo a jak Siriuse bere. Možná začala mít malinko výčitky svědomí, ale s tím se nic dělat nedalo.

Vynořila se v krbu na Grimmauldově náměstí. Dům vypadal prázdný a na volání nikdo neodpovídal. Lupinová mykla rameny a přešla ke skříňce, že udělá sušenky. Ani vlastně nevěděla, proč. Možná takovou omluvu Siriusovi. A nebo jen sobě pro lepší pocit.

Pustila se do pečení a u toho přemýšlela. Ani nevěděla, kdy se z ní stala taková citlivka. Před nedávnem se všem, co měli jakékoliv emoce, smála, ale teď nimi sama jenom překypovala. Smála se každé hlouposti a většinou za to mohla dvojčata a Lee. Před pár měsíci by z ní nikdo nebyl schopen dostat ani obyčejný úsměv. Ale teď... teď to bylo prostě jinak.

Míchala těsto a u toho si prozpěvovala jakousi písničku, co někde slyšela.

,,No páni. Mohla bys mi příště donést i špunty do uší," ozval se za bystrozorkou chraplavý hlas vězně. Tedy, pardon, uprchlého vězně.
,,Ne že bych měl něco, proti tvému vytí šakala... ale mám toho spousty."

Lupinová nadskočila.

,,Blbečku," uchechtla se po překonání prvotního šoku. ,,Tak já ti tu - taková dobrá duša - dělám sušenky a ty, ty mi tu očerňuješ mé pěvecké umění, ty neznabohu?" ušklíbla se. Sirius ji pobaveně pozoroval.

,,Ale, ty dobrá duše, nedělej se. Víš, že zníš jako šakal," pobaveně zavrtěl hlavou Sirius.
,,Ale jestli takhle budeš zpívat našim dětem ukolébavku, nemám problém," ušklíbl se a přistoupil k bystrozorce blíž. Nasadil pohled, na který mu vždycky skočila každá ve škole.

Povytáhla obočí a snažila se zakrýt všechny ty emoce, které se v ní najednou hromadily a chtěly ven.

,,Předpokládáš, že spolu budeme mít děti? Zařaď zpátečku, čokle. Ten pohled už asi není to, co býval," nevinně na něj zamrkala. Zasmál se a pokýval hlavou.

,,Máš pravdu, není. A teď dej těsto."

Lupinová se smíchem zavrtěla hlavou a schovala mísu za záda. To přimělo Siriuse k ní přistoupit tak blízko, až mezi nimi byla mezera jen pár centimetrů.
Bystrozorce se opět bláznivě rozbušilo srdce, ale v duchu nadávala.

Sirius ji sledoval. V životě nepoznal ženu, jako byla ona. Tak moc ho přitahovala a zároveň rozčilovala. Záleželo mu na ní a nechtěl jí ublížit. Znal jen jednu osobu, která jí byla povahově podobná... a ta... byla pryč. Nemohl nic udělat. Nevyužil času, ve kterém s ní mohl být. A teď, po její smrti, toho neskutečně litoval.

Díval se do očí bystrozorce, která ho vždy chodila do Azkabanu kontrolovat. Té, která ho tak děsila a teď...?
Měl ji rád - ne!
On, Sirius Orion Black se zamiloval. Zamiloval se do bystrozorky, o třináct let mladší než on. Ale na tom mu teď nezáleželo.

Lupinová ale svoje city absolutně neměla v pořádku. V panice mezi ně strčila mísu s těstem a řekla mu, ať si klidně vezme.

Vězeň na sobě nedal nic znát, žádné zklamání. Jen se ušklíbl a nabral si na prst těsto. Pak ho strčil do pusy.

,,Tak běž kuchtit, žínko potrhlá," zasmál se. Bystrozorka mu vyplázla jazyk a otočila se zpátky k lince. Sirius zamířil nahoru do svého starého pokoje. I když mu to tu tolik připomínalo jeho neslavné dětství, svůj pokoj měl rád. Přešel k polici s několika rámečky.

První, on, Náměsíčník, Červíček, Dvanácterák a Evansová. Druhý, jen Pobertové.
Třetí, Dorcas Meadowesová, Marlene McKinnonová, Mary MacDonaldová, Remus a on. Čtvrtý, on s Regulusem a Astrou. Pátý, on a Astra na její první cestě do Bradavic. Šestý, on s Regulusem jak dávají sestře pusu na tvář.

Bývalý vězeň se usmál. Jak moc mu chyběli. Oba. Byly to ale časy. I přes přísnou výchovu se měli tihle tři rádi.

Pozoroval rámečky a slabě se usmíval. Nevěděl jak dlouho tam stál, ale asi dost dlouho, jelikož za ním přišla Lupinová.

,,Siriusi, dole máš sušenky. Já musím jít, aby mě zase ta ježibaba nehledala. Pitomec přijde s nákupem," zamávala bystrozorka lístkem, na kterém Sirius rozpoznal úhledné písmo Remuse. Zasmál se a přikývl. Bystrozorka ho poplácala po rameni a zmizela z bytu.

Po chvilce sešel dolů, kde už na něj čekal Remus s nákupem.

Pozdravili si.

,,Co se stalo, Siriusi?" zeptal se Náměsíčník. Vždy poznal, když se něco dělo.

,,Řekni, starý brachu. Byl jsem hrozný člověk?" zeptal se černovlasý muž, narážejíc na jeho školní léta. Vlkodlak pochopil.

,,Ne. Byl jsi jen svůj. Byl si Sirius. S Jamesem jste mi občas dávali zabrat, to je pravda. A když mně, tak co chudákovi progesorce McGonagallové... ale nikdy bych o tobě neřekl, že jsi hrozný člověk, protože nejsi a nikdy si nebyl."

,,Díky, Náměsíčníku."

,,Jasně, Tichošlápku."

Usmáli se na sebe úsměvem pobertů.

---

Lidičky, já se omlouvám. Vím že je to furt něco, ale teď mě čekají příjmačky a už mi došel i list z první školy, takže se jako trochu děsím no.

Ale chci vám jen říct, že si neskutečně vážím každého, kdo to čte a každého vašeho milého komentáře. Hrozně mě baví s vámi komunikovat.

A tak jsem si jako říkala, jestli by jste chtěli něco jako ask na mě. Jestli ano, tak tady u toho odstavce už pište otázky.

Aaa, chcete na mě někdo snapchat, hm?

~Nika❤