Diabolik Lovers Lost Memory

Prolog

Zdá se mi dokola ten samý sen. V mém snu jsou všichni šťastní. Smějí se a mluví spolu. Svět tam je krásný. Je jiný, než ten který znám. Jsem v něm obklopena světlem a modrým nebem, po kterém plují bílé mraky různých tvarů a velikostí. Slyším cizí hlasy a společně s nimi se směju. V mém snu se zdá všechno tak jasné až neuvěřitelné.

Vše se ale najednou změní mrknutím oka. Trosky domů jsou v plamenech a mé tělo je v jednom ohni, ale já jen s pláčem pozoruju nehybného chlapce s velkou spáleninou táhnoucí se mu po celé hlavě, který mi pohled opětovává skrz červené potůčky stékající přes jeho tvář. Nevím, jestli jsou to slzy zármutku či zděšení, jelikož nic k tomu chlapci necítím, ale ony i přesto tečou dál. Postupně oheň roste, dokud mě nepohltí a já hlasitě nevykřiknu.

A ještě před tím, než zcela procitnu ze spánku, ke mně promluví známý hlas: "Od teď budeš se mnou, Ann, nezapomeň."

...

Drobné tělíčko dívenky se začne vzpouzet a házet sebou. Její hruď se zhluboka zvedá a zase rychle klesá. V záři měsíčního svitu se na její šíji zalesknou krůpěje potu. Když se však její ústa otevřou, jako by chtěla něco říct, okamžitě přestane. Nikdo by si ani nepomyslel, že tak klidně spící děvčátko, jejíž popelavé prameny dlouhých vlasů se povalují všude po prostěradle, se ještě před malým momentem vzpouzelo, jako by ji posedl sám ďábel.
V ten samý moment ale doširoka otevře své perlově šedé oči, načež se dívčino tělo napřímí do sedu a začne se vyděšeně rozhlížet po ponuré místnosti, kterou zaplňuje pouze postel a jediné okno s výhledem do temných lesů.
Úlevně si povzdychne, když se ujistí, že je vše, jak má být. Nicméně její mysl je velice zmatená, jelikož nedokáže přijít na pointu snu, natož aby ho pochopila. Že by noční můra? Ne. Ona přece nemá mít noční můry. A proč by měla? On přece říkal, že pokud člověk má noční můru, znamená to, že to je jen odraz jeho vlastního strachu, nebo i pouze jeho starostí, které se ve snu zjeví jako vyplnění jeho obav.
Ona, ale přece neměla strach z ničeho, ne?
Děvčátko se úzkostlivě rozhlédne po temném pokoji a přitáhne si deku až po hruď a přitiskne se blíže k zářivé ploše skrz, kterou prosakuje měsíční světlo. Prudce odvrátí pohled od temné světničky a zadívá se ven z okna. Její myšlenky pomalu chladnou a její vzpomínky ze snu pomalu blednou. Proč by vůbec měla na ten sen dál myslet? On by přece věděl, kdyby to bylo důležité a řekl by jí určitě o tom, aby si ho zapamatovala. Její pozornost však upoutá oslepující těleso tyčící se vysoko na noční obloze. Mírně vzhlédne hlavu k perfektně oválnému měsíci, který vyvolává dojem, jako kdyby měl plát z posledních sil těsně před vyhasnutím. Překvapeně zamrká, když ucítí vlhkost kolem oka a následně i na tváři. Nejistě ke své tváři natáhne ruku, ale jakmile se její ledové prsty dotknou o její levou líci, zachvěje se. Tak studené. Ačkoliv to není vše, co ucítí. S náporem chladu přijde i úlek z jejího pouze levého náhle slzícího oka.

...

Její drobná silueta se mihne v záři planoucí svíce, kterou si pevně tiskne ke své hrudi div, že tančící plamínek neošlehne její konečky rozcuchaných vlasů. Snad možná jen pro případ, kdyby jí tu svíčku chtěl někdo ukrást. I když sama dobře věděla, že to není pravděpodobné. Po chladných chodbách se šířilo hluboké ticho, které přerušovalo jen tichoulinké ťapkání jejích bosých nohou. Věděla, že všichni, co žijí v říši krále upírů se přizpůsobují jeho synům. Ačkoliv je všeobecně známo, že upíři jsou noční bytosti jejich děti se spíše podobají těm smrtelným. Spí jako normální lidé přes noc a ani se jim neprotiví sluneční světlo ba naopak, živí se běžnou stravou a prozatím ještě nedokážou sát krev, kvůli jejich zaobleným špičáků. Prozatím. Proto se musí Ann soustředit na každičký svůj krok a koukat se kam našlapuje. Bylo by nepřipustitelné, kdyby ji někdo viděl, jak se uprostřed noci prochází po hradě. Nicméně ani to Ann nezabránilo, aby se vyplížila ven z pokoje a dál až na pokraj lesa pokrývající valnou část říše, který se výhružně vypínal před kamennými hradbami.