Freya z Jotunheimu

Epilog

O týden později:

Stála na špičkách ve Stevově kuchyni a snažila se dosáhnout na horní polici. Měla na sobě jen jeho košili, která jí byla poněkud velká a bavlněné kalhotky.

„To si ten hrnek nemůžeš prostě přivolat?" Ozval se za ní známý pobavený hlas. Otočila se za ním a zadívala se do zelených očí svého dvojčete.

„Sklapni." Usmála se na něj. „Kafe?"

„To je všechno co mi řekneš?" Povytáhl obočí a opřel se o kuchyňský ostrůvek.

„Skvělá iluze, trvalo mi několik hodin, než jsem to prohlédla." 

„Díky." Pousmál se samolibě. „Řekneš to někomu?"

„Stevovi, nedívej se na mě tak, už teď je mu divné, že netruchlím tak jak by čekal."

„A co Thor?"

„Nemyslím si, že musí hned vědět všechno. Pokud ale provedeš nějakou pitomost, kterou jak oba víme, dřív nebo později provedeš, tak mu to řeknu."

„Jak si poznala, že moje smrt byla jen iluze?"

„Cítila jsem tvou magii. Nechtěls mě doufám nechat v tom, že jsi mrtvý?" Zamračila se na něj.

„Napadlo mě to, ale potom jak jsi vyváděla posledně..." Škádlil ji.

„Ta písečná bouře, tos byl taky ty, že?"

„Potřeboval jsem vás odtamtud dostat."

„Sakra Loki!" Chtěla ho praštit do ramene, ale její pěst jím projela jako nůž máslem. Jen iluze, jak jinak. „Nepředpokládám, že bys mi řekl kde jsi?"

„Pro nás oba bude bezpečnější, když to nebudeš vědět."

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho, které Loki přerušil po pár minutách. „Jsi s ním šťastná."

„Jsem s ním sama sebou. Nemusím být princezna ani válečnice. Je to osvobozující. Poprvé v životě nemusím dělat co se ode mne čeká, plnit otcovy rozkazy, být poslušnou dcerou... Miluju ho."

„Kde vůbec je?"

„Šel si zaběhat." Upila ze své kávy. „Chybíš mi." Řekla do nastalého ticha. „To, že nevím kde jsi, i když vím, že jseš v pořádku... Je to zvláštní."

„Vždycky tu pro tebe budu, to přece víš."

Oba se otočili za zvukem klíčů v zámku. Loki se na ni usmál a zmizel.

„Už jsi vzhůru." Usmál se na ni Steve a objal ji. Vytáhla se na špičky a vtiskla mu lehký polibek na rty.

„Lásko, je tady něco co bys měl vědět..."