Freya z Jotunheimu

Plán

Stála na čestném místě na břehu řeky, svírajíc v prstech světelnou kouli, a přemýšlela kdy se všechno tak ošklivě zvrtlo. Podle Odina měli být všichni Temní elfové i s Malekithem mrtví, a přesto se objevili na Asgardu, lačnící po Aetheru skrývajícím se v té smrtelnici. Jak jen mohli prolomit Heimdallovu obranu? Proč jen ze všech bytostí v devíti světech, musela zaplatit životem zrovna její matka? Ta neuvěřitelně silná žena, která ji naučila jak používat magii. Dívala se na loďku plující po vodě, poslední plavba Friggy, velké královny, válečnice, léčitelky a milující matky vstříc Valhalle. Freya se snažila ze všech sil potlačit slzy, které se draly napovrch, brzy už nebude mít sílu se jim bránit. Vzpomněla si na Odina, jak se zlomený skláněl nad matčiným chladnoucím tělem a přísahal odplatu vládci Temných elfů a celé jeho rase. A vzpomněla si i na svého bratra dole v žalářích. Na to jak se cítil, když mu jeden ze stráží vzkázal, že jeho matka je mrtvá. Cítila výbuch jeho vzteku, bezmoci a žalu. Ode dne útoku v žalářích nebyla, nedokázala to. Věděla, že když uvidí Lokiho truchlit, nedokáže se vrátit na obřad. Lokimu bylo poslední rozloučení s matkou odepřeno. Zlobila se na Odina za to, ale někde v hloubi duše cítila, že to tak bude nejlepší. Nejspíš by ho to zlomilo a pak by udělal nějakou hloupost. Teď už tu byla jen ona, aby na něj dávala pozor a vyvracela mu šílené nápady. Byli v tom sami. Když pustila světelnou kouli, která se vznesla k obloze a spustila své paže, cítila, jak jí Thor chytil za ruku a téměř jí drtil prsty. Vzhlédla k němu. Za druhou ruku ho držela Jane, tvář skrápěnou slzami. V tu chvíli už Freya prohrála bitvu se svými vlastními slzami a dala jim volný průběh. Thor v mžiku pustil svou dívku a pevně sevřel Freyu v náručí. Ta zabořila prsty do měkké látky jeho pláště a plakala. Ještě chvilku potom co ostatní Asgarďané odešli na smuteční hostinu, tam s ní zůstal. Pak ji vzal do náruče jako malé děvčátko a odnášel ji do paláce.

           Položil ji do pokrývek její postele, přešel ke karafě s vínem a nalil jí plný pohár. Přisedl si k ní na pelest, odhrnul jí tmavé vlasy z tváře a pomohl jí posadit se.

„Vypij to." Vyzval ji měkce. Poslechla a několika hlty vypila celý pohár naráz. Když dopila, vzal jí pohár z třesoucích se prstů a setřel jí slzy.

„Měla by ses chvíli prospat. Až si odpočineš, přijdu k tobě. Mám plán jak zničit Malekitha."

„Nevím jestli budu ještě někdy spát. Pořád to vidím, byla jsem tak blízko, mohla jsem mu v tom zabránit. Je to..."

„Není to tvá vina sestřičko. Není to ničí vina. Ten parchant co jí to udělal, za to zaplatí. Dokážeme to, my tři, společně."

„My tři?" zadívala se na Thora s očima zarudlýma pláčem.

„Říkal jsem, že mám plán." Usmál se na ni. „A teď si odpočiň."

Když za ním zaklaply dveře Freyina pokoje, vzhlédl při zvuku cinkající zbroje. Dlouhou chodbou k němu a Jane mířili dva strážní v čele s Volstaggem.

„Jane Foster? Musíte jít s námi." Řekl Volstagg.

„Co se děje?" Ptal se zmatený Thor.

„Je to rozkaz tvého otce příteli."

Thor se zadíval na vyplašenou Jane a nakonec přikývl. Nevěřil, že by jí byl otec schopen ublížit.

„A ty se máš připojit ke Všeotci v trůnním sále."

            „Je teď tvým vězněm?" Ptal se Thor Odina, když vešel do trůnního sálu, kde Faindrall obeznamoval otce s mírou poškození paláce. „Nechte nás." Nařídil strážným a svému příteli.