Druhá šance

2. ČÁST - XI.Kapitola

"Jak dlouho ještě?" Ozvala se netrpělivě Jasmin. Vyhrabala se z košíku a potom si na něj sedla. Kely měla chuť jí něco odsekbout ,ale věděla že by vše akorád zhoršila. Proto se jenom přitulila k El a klidným hlasem odpověděla. "Já nevím, a nevím jak ty ale z ústavu utíkám poprvé." Zakončila svou odpověď s úsměvem. Nákladovým prostorem se začal rozléhat smích. Kabina byla oddělena stěnou, takže prostě mluvili jak chtěli. Většinou radši potichu, ale někdy se to zvrhlo. Většina lidí se už stejně jako Jasmin vyhrabala z košů. I Eleanor už seděla na vrchu hromady a usmívala se. Než Kely začala rozhovor, na téma nad kterém přemýšleli všichni, ale každý se mu vyhýbal. "Já vim, že spoustu z vás ani pořádně neznám" rozhlédla se kolem sebe "a je mi jasné, že spousta z vás už mě následovat nechce. Chcete spět domů ke svým rodinám, já to chápu. Proto vás nenutím jít se mnou. Dávám vám možnost volby jít se mnou nebo se odpojit a jít vlastní cestou." Znovu se po všech rozhlédla. "A co zásoby? Když se rozhodneme odejít měli bychom něno dostat!" Ozval se ze zadu Edvard, který za celou cestu ještě nepromluvil. "Samozřejmě, peníze se rozdělí, tak aby měl každý přibližně stejnou sumu a kdo se rozhodne odejít dostane nějaké jídlo. Ne moc. Protože ho moc nemáme ale nějaké jídlo i peníze. Kdo zůstane peníze jdou do společného stejně tak i jídlo." "Já odcházím" Odpověděl Edvard. "Já taky." Přidala se Kamila. Kely jen kývala hlavou. Když náklaďák zastavil, měli už všichni jasno i rozdělené jídlo a peníze. Dveře náklaďáku vyjely nahoru a Tomi praštil muže co je otevřel. Ten spadl na zem a uhodil se do hlavy, takže zůstal ležet na zemi. "Nechci bejt škarohlíd, ale nebyli předtím dva?" Uvažoval nahlas Roy. "Dva?" Vyhrkla Kely a rychle se otočila. Skleněným oknem ve stěně viděla druhého hlídače. Ten ale jen seděl se sluchátky na uších a poslouchal příšerně hlasitou hudbu. "Šššt"Chtěla je utišila Kely a ruka jí vyletěla k puse ,aby zvuk podpořila gestem. Všichni se na ní otočili ,ale ztichli. Přelezla ke dveřím a následně vylezla ven. Došla až ke dveřím spolujezdce a otevřela je. Mladík sedící na sedadle se na ní překvapeně podíval. Sundal si sluchátka a usmál se. "Ahoj, copak tu děláš tak sama?" Řekl a vylezl z auta. "Ale ona není sama." Procedil Tomi mezi zuby. A pořádně ho praštil. Ze slizkého tónu jeho slov se mu chtělo zvracet. A to že ho mohl praštit mu alespoň trochu zvedlo náladu. Podíval se na Kely ta jen přikývla. A oba se vrátili k ostatním. "Tak dobře, El zlato podáš mi prosím ty tři tašky?" Požádala Kely Eleanor, ta jen přikývla a už nesla tašky. Všichni se loučili a chystali na cestu, všichni věděli, že budou muset jít pěšky. Lidí pomalu ubývalo až nakonec zůstalo jen těch devět, co šli s Kely. Kely se rozhlédla stáli u malé budovy s nápisem ČISTÍRNA. Otočila se a uviděla obrysy velkoměsta v dáli na jedné straně a volnou přírodu všude jinde. "Najděte si kažný ještě nějaký relativně čistý prostěradla." "Na co?" Ozvala se překvapeně Megan. "Dneska do města určitě nedojdeme, a i když je jaro takoví teplo přes noc zatím není tak ať se zabalíme alespoň do něčeho." Ostatní přikývli a vrátili se spátky do dodávky. Kely ještě zvedla hlavu a zadívala se na nebe, dvakrát se zhlubaka nadechla. Eleanor vzala její ruku a odtáhla jí do dodávky. "Dobře dobře, vždyť už jdu." Usmála se Kely. A v dodávce začala hrabat stejně jako ostatní. To trvalo asi deset minut. "Tak  můžeme jít?" Zeptal se Tomi a rozhlédl se po ostatních. Ti jen souhlasně přikyvovali. Chytil Eleanor za volnou ruku, tu druhou už pevně tiskla Kely. Obě se na něj otočily a věnovali mu téměř totožný úsměv. Jsou si dost podobný. Pomyslel si Tomi. Tu myšlenku ale po chvíli odložil a ještě jednou se otočil na hlouček který šel po afaltce jen kousek za nimi. Sára, Jack, Roy, Megan, Poly, Derek, Lidie. Všichni nesoucí tašky, někdo jednu ,někdo dvě. Ale všichni s úsměvem na tváři. Tomi pustil Eleanořinu ruku a přeběhl ke Kely. Měla na sobě černou mikynu s kapucou a modré džíny. "Sluší ti to." Zašeptal jí a dal jí pusu na tvář, usmála se a propletla jejich prsty. Tomi se taky usmál a její ruku pevně stiskl. "A co já?" Ozval se najednou dětský hlásek patřící El. Tomi si jí pečlivě a s vážným výrazem prohlížel. Byla oblečená do chlupatého svetru se severským vzorem, černých džegýnách a modrých teniskách. Její dětské blonďaté vlásky jí lítaly kolem obličeje. Tomi se na ní usmál. "To víš že jo princezno." Pustil Kelyinu ruku a přešel spátky k ní, aby ji mohl zvednout do náruče.
Ústav pro mládež: Muž poklepal na sklo. "Pusťte mě dovnitř." Vrátný zmáčkl tlačítko a ozvalo se bzučení. Muž vstoupil dovnitř a jeden strážný ho odvedl do kanceláře. Zaťukal. "Dále." Odpověděla řiditelka a muž vztoupil. Ředitelka si ho se zájmem prohlížela. Byl to vysoký a svalnatý muž v obleku. Nebylo mu víc než pětadvacet a modré oči krásně podtrhovaly jeho tmavě hnědé vlasy. "Jsem detektiv Dean Williams." Přectavil se muž a ukázal jí odznak. Ředitelka jen  přikývla. "Jsem tu kvůli těm co utekly."