Druhá šance

XII. Kapitola

Kely se podívala na oblohu. Šly už několik hodin. Ale všichni byli spokojení. Město před nimi začalo pomalu získávat přesný tvar. Pomalu se začaly vunořovat i některé detaily. Eleanor se otřásla. Kely zastavila a dřepla si k Eleanor. "Je ti zima?" El jen zavrtěla hlavou že ne. "Nelži mi." Řekla jí Kely a začala hrabat v tašce kterou si sbalila El. "Ty nemáš žádnou bundu?" Zeptala se Kely. Eleanor se zadívala do země a tím uhla před Kelyným pohledem. "Když já žádnou bundu neměla." Řekla a provinile se na Kely podívala. "To nevadí." Prošly kolem nich čtyři lidi ale ani si toho nevšimly. Usmála se a začala si sundavat svojí koženou bundu, kterou si nandala už před hodinou. Přetáhla jí ji přes ramena, potom jí ještě chytila za bradu a malinko ji zvedla. El zvedla pohled a chvilku očima přejížděla po jejím obličeji. "To nevadí, jenom si to měla říct hned, když ti byla zima. Víš, důvěra je vzácná a musíš jí udržovat. Buď ráda za každého komu můžeš věřit. Lidem kteří mají tvou důvěru bys neměla lhát, mohla bys o tu důvěru přijít, je lepší se jim svěřit a požádat o pomoc." Malinko se usmáka a pokračovala. "Jen málo lidem můžeš věřit tak buď ráda, že máš tyhle. Usmála se, přitáhla si jí k sobě a dala jí pusu na čelo. "Vem si z toho ponaučení." Vstala a šla dál. Slunce už zapadalo a oni byli všichni unavení. "Hej! Co takhle tady přespat?" Zeptala se ostatních a ti nemohli než souhlasit. Kely opatrně přeskočila příkop u silnice a po malé louce k lesu.
       Když Tomi Kely probudil byla už půlka skupiny vzhůru. "Kolik je?" Zeptala se Dereka, který měl na ruce hodinky. "Půl jedenáctý" Odpověděl a pomohl na nohy Poly, která seděla vedle něj. "Budeme muset jít." Řekla Kely, spíš pro sebe, ale i tak jí slyšel Tomi. Přišel k ní a dal jí ruku kolem ramen, ona si na ní položila hlavu a na chvíli se jí zase objevil úsměv na tváři. Pak to ale opadlo věděla, že se teď musí soustředit, musí jít dál, ona musí jít dál a oni ji budou následovat. Proto sundala jeho ruku a políbila ho na tvář. Pak udělala dva kroky k Eleanor a dřepla si k ní. "Je čas vztávat, šípková růženko." Řekla s úsměvem a pohladila jí hřbetem ruky po tváři. Eleanor se jen převalila a Kely ignorovala. Kely vzala její ruku a vytáhla jí do sedu. "No tak, El! Tohle mi nedělej." Skusila to trochu ostřeji. El se malinko usmála a po otevřela jedno oko. "No vidíš, já věděla, že to půjde. Když konečně připravila Eleanor na odchod ostatní už byli připraveni. Kely se na ně podívala a podpůrně řekla: "Tak, jdeme si pro svobodu."
     Asi za dvě hodiny k ní přiběhl Jack. "Potřebuješ něco?" "Ne, teda jo. Chtěl jsem se zeptat jestli se stavíme na tý adrese?" "Jo jasně jen musíme někam schova věci, s tímhle budeme v ulicích města dost nápadný." Rozhlédla se kolem sebe. "Hej!!" Upoutala tím pozornost ostatních. "Máte někdo nějaký nápady kam by jsme mohli na nějakou dobu schovat věci?" "Co třeba nějaký sportovní centrum?" "Nebo zastavárna." Teď to bylo teprve asi po druhé od chvíle kdy odešli od autobusu, kdy slyšela  promluvil Derek. "Nádraží. Teda skříňky na nádraží. Navíc na nádraží má spousta lidí hodně věcí." "Jo to je ono." Tleskla rukama a ukázala na Dereka. "Jde se na nádraží. Trefí tam někdo?" Rozhlédla se. Poly zvedla ruku. "Já tu vyrostla, na nádraží trefim." Kely přikývla. "Tak nás veť." Pokynula a Poly se vydala po silnici dál. "Ve městě budeme tak za patnáct minut.
Ústav pro mládež: "Takže, detektive jak vám můžeme pomoct?" Detektiv se usmál. "Potřebuju přístup k jejich složkám a vyslechnout spolubydlící a prohlídku pokojů všech uprchlých." Ředitelka se usmála. Jí to připadá vtipný? Podivil se detektiv ale nechal to být. "Jsme vám plně k dispozici, ale bohužel vás nemohu doprovázet osobně." Vztala od stolu a přešla ke dveřím. Otevřela je a vyklonila se z nich na chodbu. "Michaeli" zavolala na strážného který tam stál. "Budeš doprovázet detektiva. Vyjdeš mu ve všem vztříc." Zaúkolovala ředitelka strážného. "Jistě madam." Přikývl Michael. "No, já myslím, že můžu vše ostatní vyřídit s Michaelem." Usmál se detektiv a potřásl ředitelce rukou. "Zatím naschle." Rozloučila se s ním ředitelka a zavřela za ním dveře.
Okrajová část města: "Jsme na okraji města, na nádraží budem tak za pět minut." Odpověděla pořád ještě relativně klidná Poly. "Ještě někdo se zeptá a já mu rozbiju ciferník." Falešně se usmála Kely, aby dala najevo, že zeptat se pětkrát stačí.
    Nádraží byla velká budova se starší fasádou. Hlavní vchod tvořily velké prosklené dveře. Které se k postarší budově moc nehodily. Celá skupinka vešla dovnitř. Na čtvrtek odpoledne tu bylo dost prázdno. Poly je neomylně povedla až ke skříňkám s klíčky v zámcích. "Já už mám hlad." Postěžovala si Eleanor. "Já taky." Přidali se sborově Roy a Megan." "Dobře" řekla Kely a začala hrabat v jedné tašce. Po chvíli dostal každý půlku červeného jablka. "Nacpěte ty tašky do skříněk. Ať jich je co nejmíň, vemte si co potřebujete teď nějakou bundu a takový věci někdo vemte peníze." Shrnula pokyny Kely a začala nandavat tašky do skříňky tak jak jí je ostatní podávali. Nakonec tašky zabraly jen tři skříňky. Megan a Sára si přes mikynu ještě vzaly bundy ale ostatní si nebrali nic. "Jak byla ta adresa?" Zeptala se Kely Jacka cestou ke dveřím vedoucím na ulici. "Monlou 375." Odpověděl Jack patřičně hrdý  že si to pořád pamatuje. "Víš kde to je?" Otočila se s otázkou na Poly. "Vím kde je ta čtvrť, ale tam to budeme muset dohledat." Odpověděla na otázku Poly a zabočila za roh. Ostatní jí mlčky následovali. Cestou zaznělo pár poznámek ohledně všeho možného. Normálně by na ně nejspíš reagovala s podrážděním nebo značnou dávkou sarkasmu, ale dneska ne. Procházela jí kdysi tak dobře zbámími ulicemi a vůbec přitom nemyslela na zbytek skupinky. Ta jí sice byla v patách a taky si přohlíželi okolí, ale nikdo z nich to nevnímal jako ona. Pro Poly to bylo jako návrat do dětství, když procházeli parkem kde si hráli děti, stejně bezstarostně jako ještě před pár lety ona. Utopená ve vzpomínkách odbočila do čtvrti kterou kdysi procházela každé ráno při cestě do školy.

Kely taky pozorovala svoje okolí. Ale pro ni to nebyli vzpomínky jen park plný dětí a po chvíli čtvrť, ve které stály vysoké domy. Né sice mrakodrapy, ale domy kolem pěti až deseti pater většina s plochou střechou. "To je ono?" Zeptala se Lidie, tím přerušila ticho i chod myšlenek ostatních. Poly sebou lehce trhla a otočila se k místu, na které Lidie ukazovala. Vlastně se tím směrem otočili všichni. Byl to docela vysoký, asi šesti patrový, světle zelený dům. Vypadal relativně nově. "Jo, myslím že je." Kývla hlavou Poly. Kely se rozhlédla a jako první vkročila do silnice, přešla a ostatní ji následovali. Kely vrazila do velkých skleněných dveří a k překvapení všech se opravdu otevřeli. "No dobře to jsem nečekal." Usmál se Derek a strčil šperhák do kapsy. Divný, ale úsměv mu sluší. Přemýtala Poly, ale z přemíšlení jí vytrhla Lidie. "Jdeš nebo tu hodláš jen stát a přemítat nad Derekovím úsměvem?" Poly se trochu začervenala a byla ráda že už všichni odešly a oni tam stály sami. "Jo, jdu. A jak víš, že myslím na jeho úsměv?" Neodpověděla jen pokrčila rameny a pustita dveře. Kely se rozhlédla po chodbě. Tomi vypustil něco jako povzdech, ale ostatní to nijak nekomentovali. "Šest pater a nemaj výtah, to si děláte prdel." Postěžovala si Meg, když jí došlo proč všichni stojí s tak otráveným výrazem. "Týjo, neříkaj ti náhodou blesku?" Nadzvedl Roy obočí. Meg na něj vyplázla jazyk a rozběhla se po schodech nahoru. "No jenom počkej!" Nenechal se Roy a rozběhl se za ní. "A já myslela, že dítě má bejt El." Zasmála se Sára. "Zábava přece musí bejt." Přidal se do hovoru Tomi ale už taky stoupal po schodech.
"Myslím, že máš pravdu." Zapištěla Eleanor a plácla Kely do stehna. Ostatní to se zájmem sledovaly ale nikdo nic neřekl. "Máš babu." Zavýskala El, už stojící v mezipatře. Kely pokrčila rameny a rozběhla se za ní. Sára se podívala na Jacka, na chodbě teď už stáli jen oni dva. Nebyla si jistá kdy odešli Derek a Lidie ale nijak to neřešila. "Závod?" Usmál se. "Teď" rozběhla se ani nečekala na odpověď "to není fér." stěžoval si.
     Meg narazila do dveří a Roy který jí byl už od čtvrtého patra v patách, jí vrazil do zad. "AU, co děláš?" Vypískl Roy. "Co myslíš génie? Čekám na ostatní." "I když ironická, pochvala to byla." Uchechtl se Roy. "Jsem tu první. Jsem tu první." Radostně výskala El a ještě stále plná sil skákala a radovala se. Kely se na ní usmívala z mezipatra. A s přectíranou únavou došla až k ní. "Ty jsi ale rychlá." Usmálase a rozcuchala jí vlásky. "Nemohly jste chvilku počkat?" Těžce oddychoval Tomi a bylo na něm jasně vydět, že pro něj je šest pater skoro Everest. "A já myslel že, nejhorší fizičku má Megan." Uchechtl se Roy a tím si vysloužil ránu do žeber. Nikdo se neubránil úsměvu a už dorazili i Lidie a Derek. "Jsem vítěz!" Zavolala s úsměvem Sára a otočila se na Jacka který jí byl v patách. Takže do ní narazil. "AU." Sykla a chitla se za čelo, což vyvolalo akorát další výbuch smíchu. "Dobře" skusila to uklidnit Lidie "můžeme už jít?" "No tak jdeme." Pokrčila rameny Kely a zády se opřela o dveře které se pod její váhou otevřely. "No, dámy a pánové postupujte dále do vozu."
Ústav pro mládež: "Jak jako nejsou!?" Rozkřikl se na dozorce detektiv. "Tak jak to říkám, pane." Odpověděl mu mladý dozorce, kterého jeho reakce lehce vyvedla z míry. "A co papírové nebo jiné zálohy složek?" Zeptal se už klidnějším tónem. A znovu se posadil. "No,pane víte" podrbal se mladý dozorce ve vlasech"oni tak nějak zmizeli." Konec věty téměř zašeptal. "AH. Jak myslíte zmizely?" Potlačoval vztek detektiv a zarýval přitom nehty do desky stolu, u kterého seděl. "Víte pane, papírové složky všech uprchlíků, jsou prostě pryč." Řekl znovu dost nejistě. "To si ze mě děláte prdel?" Vyletěl tentokrát už doopravdy extrémně vytočený detektiv. "Tohle mám za dva roky v utajení, aby mě přeložili a já řešil útěk skupiny dětí, která má zjevně dvojnásobný IQ než dozorci co tu pracujou!" Vstal od stolu a naštvaně
do něj praštil pěstmi. Dozorce malinko ustoupil dozadu ale zakopl o židli a skácel se na zem. Sice hned vztal ale i tak už upoutal detektivovu pozornost. "Myslíte, že mě to baví? Být nejmladší detektiv na oddělení? Víte, proč jsem dostal tenhle případ? Protože ho nikdo jinej nechtěl. Pro všechny to bylo příliš nudné. 'Je to útěk, to je jednoduchý přidělíme to Williamsovi'." Při poslední větě napodobyl hlas jednoho ze svích nadřízených. "Tak co, co mi na to řeknete?" Dozorce se na něj vyděšeně podíval. "To je mi líto, detektive." Vysoukal ze sebe dozorce.