Angel Or Devil ✔

5.

Z pohledu SeokJina

Když jsem tenhle úkol bral, čekal jsem, že to bude snadné. S obracení andělů na temnou stranu mám přeci zkušenosti, říkal jsem si. Ale už od první chvíle, co se na mne Namjoon usmál, jsem věděl, že to bude více než komplikované.

Uznávám, že to, že jsem skončil ve dvojici zrovna s Namjoonem bylo vše, jen ne náhoda. Před schůzí jsem toho blbečka (ředitele) zastavil a tak nějak mu vsugeroval, aby mi do dvojice vybral právě Namjoona. Bylo to snadné, rychlé - a ještě jsem dostal přidáno.

Během cesty k němu domů jsem přemýšlel. Překvapilo mne, že mě jen tak pozval do svého domu, ale nestěžoval jsem si. Můj plán to nenarušilo. Namlouval jsem si, že je Namjoon stejný, jako ostatní andělé. Na povrchu zlatíčka, uvnitř prohnilí a lstiví. Že je to někdo, koho bych měl nenávidět, a že jeho vzhled na mě nesmí mít vliv. Chtěl jsem se držet své role..

To jsem ale brzy vzdal. Protože.. Ty jeho zatracené ďolíčky se prostě nedaly přehlížet! A to, jak byl vedle mne nervózní...líbilo se mi to. Bral jsem to jako skvělou příležitost si s ním zaflirtovat a sblížit se. A povedlo se, jenže pak se objevil problém. Yoongi.

Snažil jsem se chovat nenápadně. Ale ten jeho pohled... Měl jsem velké podezření, že mne poznal, i když to bylo tak dávno. Bál jsem se, aby něco neřekl Namjoonovi, ale svoje obavy jsem rychle hodil za hlavu, když se mne před Yoongim Namjoonie zastal. Překvapivě mne to zahřálo u srdce a zároveň mne to ujistilo, že Yoongi nebude dělat potíže.

A taky tu byl druhý problém, Jungkook. Ten mne ale moc netrápil, byl příliš mladý a naivní, než aby si něčeho všiml.

Plán mi ten den skvěle vycházel, ovšem do doby, než mne Joonie poprvé políbil. Samozřejmě, že jsem navenek nedal nic znát, ale v duchu jsem šílel. A to hodně. Něco se ve mně pohnulo a co bylo opravdu šílené - měl jsem chuť si ho přitáhnout zpátky. Ale neudělal jsem to, přeci jen jsem ještě myslel trochu racionálně.

V noci jsem podal zprávu Hoseokovi s tím, že můj plán vyjde. Že v sobotu sklapne past a já budu mít volnou neděli.

Moje přepoklady ale začaly hned od rána padat. Nevím, jestli jsem byl předchozí večer slepý, ale to ráno se mi Joonie líbil ještě víc. A ten pohled, jakým se na mne díval... Byl prostě roztomilý, to jsem nedokázal popřít.
A pak tu taky byl ten návrh jít do zoo. Sám nevím, proč jsem to navrhl, každopádně jsem si měl pocit, že jsem se zbláznil. Jako by moje staré já vyplouvalo na povrch, což bylo krajně nežádoucí. Sám se své dobroty zřekl a tak to i mělo zůstat. Mělo.

No a tak jsme, i s Jungkookem, který se toho ihned chytil a mně bylo skutečně blbý mu tu náladu kazit už jen z toho důvodu, že by to bylo podezdřelé, jeli do zoo.

Přísahám, měl jsem chuť toho andělského nováčka během cesty praštit. A neudělal jsem to jsem jen proto, že vedle mne seděl Namjoon a já si vzpomněl na to, že musím zůstat klidný.

V zoo jsem byl poměrně uvolněný. Bylo to fajn, být na chvíli normální a s někým, koho jsem měl rád..
Ne. Ne, to bylo špatně. Všechno bylo špatně. Nechal jsem se unést svými city, které ani neměly existovat. Ztrácel jsem nad sebou kontrolu a nevěděl, jak to zastavit. Namjoon se mi líbil, vážně moc se mi líbil...
A když jsem ho chytil za ruku... Měl jsem pocit, jako by za mne jednal někdo jiný. Dokonce jsem i na chvíli zapomněl na svůj úkol...

Poté, co nás Jungkook opustil, jsem znovu začal s Jooniem flirtovat.

„Joonie...celý den se usmíváš jako sluníčko," podíval jsem se na něj s úsměvem.
„A to je špatně?"
„Vůbec ne...sluší ti to," přisunul jsem se k němu tak, že naše nosy téměř dotýkaly. Dívali jsme si navzájem do očí. Začalo mne hryzat svědomí. Díval se na mě tak nevinně. Jak můžu někomu takovému ublížit? Ale pokud to neudělám...
„Proč to musí být tak komplikované?" řekl jsem tiše a poté Joonieho políbil na tvář a objal ho. Chvíli mu trvalo, než mi objetí oplatil, asi ho to překvapilo. Cítil jsem se hrozně, vážně moc hrozně. Aniž bych si to uvědomoval, začal jsem tiše vzlykat.
„Jinnie, děje se něco?" pohladil mne konejšivě ho po vlasech. Byl tak hodný...
„T-to nic," utřel jsem si rychle slzy a podíval se mu do očí. Musel jsem vypadat jako citlivka. I když... to vlastně přesně jsem. „Jen jsem si něco uvědomil...ale tím se netrap.."
„Jak chceš...ale můžeš mi říct všechno, " snažil se mne povzbudit a pohladil mne po tváři. Je to prostě anděl..
„Jsi až moc hodný člověk," chytil jsem ho za ruku a usmál se přes slzy.
„Stejně jako ty." Kdyby jen věděl...
„Já nejsem jako ty... Ani nemůžu."
„To neříkej," objal mne znovu. Zůstal jsem v tom objetí opravdu dlouho a měl jsem v něm chuť zůstat ještě déle. Bylo uklidňující.. a rozhodně více než přátelské.
„Děkuju," zašeptal jsem a snažil se, aby to vyznělo upřímně. Pomohl mi.