Angel Or Devil ✔

7.

Z pohledu Yoongiho

„Yoongi, o čem to mluvíš?" Beze slova jsem mu ukázal tu zprávu.
„KSJ?"
„Kim Seokjin," odpověděl jsem. Měl jsem pravdu. A Namjoon si zase dělal, co chtěl.
„Počkej, nemyslíš snad anděla Kima Seokjina?"
„Ty ho znáš?"
„Byl to můj mentor...ale prý se pak obrátil na temnou stranu." Na jeho tónu hlasu jsem poznal, že ho měl celkem rád.
„Jo, je z něj temný anděl a očividně někde drží Namjoona a Jungkooka."
„Ale kdyby byl tak temný, proč by ti psal? Myslel jsem, že temní andělé city nemají..." zamračil se.
„Třeba má nějaké postranní úmysly. Nebo to je past. Ale já se tam musím podívat. Dlužím to Namjoonovi..." V hlavě se mi začaly objevovat vzpomínky z doby, kdy útoky temných andělů byly na denním pořádku.

Dům v plamenech.
Je mi teplo.
Špatně se mi dýchá.
Chce se mi spát.
Zůstaň tu se mnou, volá kdosi.
Ty nemůžeš umřít.
Jsem tažen, nevím kam.
Čestvý vzduch.
Víčka má najednou těžší.
Chce se mi spát.
Yoongi, prosím, prober se...
Yoongi, prober se...

„Yoongi, prober se...Ty tu nemáš auto?"
„C-co? Ne, nemám. Zřejmě si ho vzal Seokjin," probral jsem se z víru vzpomínek. Točila se mi hlava.
„Yoongi, jsi v pořádku?"
„Jsem..jen jsem si na něco vzpomněl. Dokážeš nám sehnat auto?"
„Spolehni se," řekl a zavolal někomu, koho oslovoval Tony.

„Za dvacet minut jsou tady," řekl a posadil se do obýváku. Následoval jsem ho. „A teď mi řekni, jak se sem Seokjin vůbec dostal?"

Váhal jsem. Jimin by neublížil ani mouše, ale ctí pravidla. Byl dobrý nápad mu vůbec o tomhle říct? Narozdíl ode mne má kontakty, může nám dost pomoci, ale co pak? Jeho přátelé budou jistě zvědaví, proč nežijeme s ostatními anděly. Budou se ptát na naši minulost...

Správný anděl by se neměl nikdy zamilovat. I náš poměr s Jiminem je v podstatě proti pravidlům, ale citům se nedá jen tak poručit. ...nebo dá?

Správný anděl by měl být věrný svému úkolu, chránit lidi před vším zlým, být milosrdný a uctívat andělské zákony, bla bla bla... Na to jsem se my s Namjoonem už dávno vykašlali. Jakkoliv andělský systém funguje, v podstatě se moc neliší od toho lidského. Máme tu svrchovanost, kdy sám nejvyšší je samozřejmě Bůh, ovšem v praxi to bývá jeden z nejstarších či nejzámožnějších andělů, jež slouží věrně Pánu. Zní to hezky, ale není.

Takový nejvyšší anděl si často hraje na Boha a jen poroučí ostatním, co mají dělat. Přívětivost? Ta mu je téměř cizí. Spravedlnost? Pravdu má ten, kdo je starší a bohatší, i kdyby tvrdil, že země je placatá a Slunce obíhá kolem země.

Andělé už dávno nejsou takoví svatouškové. A pokud náhodou na někoho takového narazíte, můžete se jen tiše modlit, aby i on nepodlehl lidským hříchům, jako je chamtivost a pomstychtivost.

Takovým hezkým příkladem je třeba Jungkook. Sice se odloučil od andělské společnosti, čímž se samozřejmě dle zákonů prohřešil, ale i tak věří v lidstvo a lepší zítřky. Věří v to, že i já jsem dobrý.

To samé bych mohl říci i o Namjoonovi. Ale ten si na rozdíl od Kooka už něco zažil. A jen to, že držíme pospolu, mne zachránilo od toho, abych se nestal temným andělem.

Říká se, že temní andělé jsou ti andělé, jež zhřešili či se nechali zlákat mocí temnoty. Netvrdím, že to není pravda. Temní andělé mne děsí, ale..

Lhal bych, kdybych netvrdil, že jsem o druhé straně nikdy nepřemýšlel. Jako anděl jsem nikdy nebyl a ani nejsem dost dobrý. Nemám rád nanicovaté lidi, Boha jsem nikdy neviděl a příjemný či laskavý rozhodně nepatří do mého slovníku.

Říkal jsem si, že na druhé straně bych se možná uplatnil, že bych byl možná i v něčem dobrý. Hlavní důvod byl však jiný. Již od mládí jsem nedokázal snést ten proklatý systém, vždy jsem si připadal jako v kleci, jako někdo, kdo nesmí mít svůj vlastní názor.

A možná bych se i temným andělem stal, kdyby se mnou neodešel i Namjoon. Samozřejmě, že jsem nebyl nadšený, že se mnou jde. Byl jsem samotář! Ale on se nedal odbýt. A nakonec... jsem byl i rád. Protože po prvním boji s temnými anděly se mi otevřely oči.

Krom toho, že jsem málem umřel, jsem pocítil na vlastní kůži moc temnoty. Ta necitelnost, zloba, touha po zničení všeho dobrého, to všechno mne ještě hodně dlouho strašilo ve snech. A proto jsem se zapřísáhl, že bych raději umřel, než bych se stal stvůrou bez srdce.

Od té doby se snažíme vyhýbat ostatním. Že jsem narazil na Jimina... To byla jen šťastná náhoda. Jenže...

Jenže on o mně nic z tohodle neví. Neví, že nesouhlasím se systémem, který téměř celý svůj život podporuje. Neví, že jsem věděl, že se tu nachází temný anděl a nenahlásil ho jen proto, že jsem se odmítal dostat do styku s jiným andělem.

A jestli to zjistí...bude se mnou ještě vůbec chtít zůstat?

„Yoongi, prosím....," probudil mne z rozjímání Jiminův hlas. Párkrát jsem zamrkal a opět mu věnoval pozornost. Oči upíral jen na mne a bedlivě čekal, co odpovím. Ach, přemýšlel jsem nad blbostmi, zase.
„Namjoon se do něj zamiloval," odpověděl jsem prostě a zkousl si spodní ret. Varoval jsem ho před Seokjinem a on stejně neposlouchal. Miluje ho snad natolik, aby dokázal přehlížet i to, že každý stojí na jiné straně?

„Nad tím jsi ale nepřemýšlel, že ne?" chytil mne za ruku a stále na mne upíral ty svá hnědá očka. Možná o mě toho tolik neví, ale přečteného mne má. Proto ho taky miluju. Ruzumí mi.
Povzdechl jsem si. Kdy jindy bych mu to měl říct? Správný čas není nikdy.
„Je tu pár věcí, které o mně ještě nevíš..."

Řekl jsem mu vše. Nelhal jsem mu, něco takového ani nedokážu. Celou dobu jsem se díval do země, bál jsem se, že bych se rozbrečel, kdybych se mu díval do očí.

Když jsem domluvil, beze slova mne objal. Zaskočilo mne to.
„Proč jsi mi to jen neřekl dřív?"
„Bál jsem se..."
„Že bych tě odsoudil? Yoongi, to bych nikdy neudělal," pohladil mne po vlasech a políbil na čelo. „A teď už pojď, naše auto je tady."
„Děkuju," zašeptal jsem a dal mu rychlou pusu. Poté jsem ho následoval před náš dům, kde stálo černé auto se zatmavenými skly. Upřímně, čekal jsem něco méně nápadného, ale nejsem v pozici, kde bych si mohl vybírat.

„..a opovaž se ho zničit," řekl ten chlápek, který nám to auto přivezl, když dával Jiminovi klíče a jak přišel, tak rychle odešel.
„Budeš řídit, Yoongi?"

Zadal jsem do navigace adresu, kterou mi Seokjin poslal (stále nechápu, co to má ksakru znamenat) a vyjeli jsme.

Navigace nás dovedla před doslova obří vilu. A u ní...bylo moje auto?!
„Yoongi, není tohle tvoje auto?"
„Je..."
„Myslíš, že to znamená, že tam jsou?"
„Zřejmě ano...ale my dva bychom toho asi moc nezmohli, že?" Tak moc nerad se spoléhám na ostatní...ale ani nevím, kolik temných andělů v tom domě je..
„To zařídím," usmál se na mě rozhodně Jimin a vyndal si mobil, kde začal okamžitě hledat různá čísla. „Teď bychom jen měli odjet o něco dál. Bylo by to podezdřelé."

No, co k tomu říct. Takhle ta kapitola vážně končit neměla. Ale nerada bych ztratila fanoušky, takže tady máte aspoň něco ❤
Saranghaeyo （〜^∇^)〜

Verona ♥