Angel Or Devil ✔

11.

Ještě před začátkem čtení si všichni povinně pusťte písničku  Sunrise od Super Junior D&E, která dnes vyšla. Děkuji a příjemné počteníčko ^^

Tuhle část věnuji Klářičce, aby se rychle uzdravila a Emmičce, protože proč ne （〜^∇^)〜

Z pohledu Jungkooka

Tae mne táhl za ruku po schodech a já měl co dělat, abych mu stačil. Ty schody se mi zdály nekonečné.
„T-Taehyungie, počkej chvíli,“ zastavil jsem celý udýchaný. Byl jsem dost oslabený.
„Kookie, jsi v pořádku? Zvládneš...zvládneš to ještě?“ přistoupil ke mně blíž.
„Jen si musím na chvilku odpočinout, nic víc,“ usmál jsem se na něj a zadíval se do těch jeho nádherných očí, ve kterých jsem se hned ztratil. Čas jakoby se zastavil. V ten moment neexistovalo nic jiného, než my dva. Svět utichl a já dokázal vnímat jen nás dva. Zdálo se mi, že je Tae až moc daleko a proto jsem, jako omámený, Taeho políbil. Jeho rty bylo to jediné, na co jsem v tu chvíli myslel. Až tehdy mi došlo, jak moc mi Tae chyběl. Jak moc mi chybělo jeho tělo od té osudné noci. Připadalo mi to jako věčnost.
„Chyběl jsi mi, hyung,“ zašeptal jsem tiše a pevně ho objal kolem krku.
„Ty mně taky, Kookie,“ zašeptal mi blízko mého ucha, až mne z toho zamrazilo. Miluji jeho hlas. Miluji ho.
Nevím, jak dlouho jsme v tom objetí byli, každopádně jsem ho nerad pouštěl. Ale měl pravdu, musíme jednat rychle.

Když jsme konečně vystoupali i poslední schod a dostali se tak na povrch, zastavil jsem se a po dlouhé době se pořádně a zhluboka nadechl. Denní světlo a čerstvý vzduch mi opravdu chyběly. Tae mezitím odešel kamsi do prvního patra.

Z pohledu SeokJina

Prakticky jsem už spal, když do mého pokoje vtrhl Taehyung. Taehyung?
„Neumíš klepat?“ zamračil jsem se a sedl si rozmrzele na kraj postele.
„Na to není čas. Hoseok i se svou osobní stráží právě odešli. Můžeme kluky dostat ven!“
Zarazil jsem se. „A jakou mám jistotu, že to není nějaká léčka?“
Taehyung si frustrovaně povzdechl. „Bude ti muset stačit moje slovo. Jungkook už je tady, dole.“
Rychle jsem vzal Namjoonův mobil a vytočil Yoongiho.
„Y-Yoongi, jestli máte nějaký plán na osvobození, teď je ta správná chvíle. Hoseok i jeho stráž je pryč. Jednejte rychle,“ řekl jsem bez pozdravu a típl to. Mobil jsem si pak uložil do kapsy.

„A ty máš nějaký plán, Taehyungu?“ obrátil jsem se na něj a stoupl si.
„Nebylo by dobré teď vysvobodit i Namjoona?“
„U Namjoona jsou stráže. A víš, že já bojovat neumím. Což mi připomíná - ty jsi toho malého drobečka nechal dole samotného?“ dal jsem si ruce v bok.
„Možná..“
„Pojď za mnou,“ pronesl jsem rázně, vyšel ze svého pokoje a rychle sešel schody. Mezitím jsem si stihl aspoň trochu uhladit vlasy. Jen bůh ví, jak právě teď vypadám.

„Jin-hyung!“ rozběhl se ke mně Jungkook a objal mne. To mne překvapilo.
„Kookie, jak ti je?“ usmál jsem se a pohladil ho po vlasech.
„Mnohem líp, když nejsem pod zemí. Půjdeš vysvobodit Namjoon-hyunga?“ Ta jeho dobrá nálada působila až naivně.
Zkousl jsem si spodní ret. Sám to nezvládnu...

„Co vy tu děláte...s ním?! Má být svázaný dole!“ uslyšel jsem najednou za sebou drsný hlas. Byl to jeden ze stráží. Našel nás.

Nestačil jsem se však ani ohlédnout a ten hromotluk ležel bezvládně na zemi. Šokovaně jsme se společně s Jungkookem dívali na Taehyunga.
„Jak jsi...“ Očima jsem neustále těkal mezi tělem na zemi a Taehyungem. Ten chlap musel být minimálně o hlavu vyšší než on.
„Řekněme, že jsem žil tam, kde se musíš umět bránit,“ usmál se samolibě.
„Jsi prostě můj hrdina,“ vrhnul se k němu Jungkook a políbil ho. Byli sladcí. Možná až moc.