Angel Or Devil ✔

10.

Z pohledu Yoongiho

„Jiminie, otevři prosím," snažil jsem se ho přemluvit. Po chvíli jsem slyšel, jak posmrkl a konečně odemkl dveře. Když jsem otevřel, spatřil jsem Jimina, jak je schoulený na zemi a usedavě pláče. Okamžitě jsem si k němu klekl a objal. Začal mi vzlykat na rameni.
„Ššš, neplakej, Jiminie," hladil jsem ho po zádech a snažil se ho utišit. Byl jako brečící koťátko. A nikdo přeci nenechá brečící koťátko jen tak!
„P-promiň Yoongi, t-tak moc bych ti to chtěl říct...a-ale ty mne b-budeš ne-nenávidět," mluvil zoufale. Podal jsem mu kapesník a chvíli počkal, než se vysmrkal.
„Chimie, není šance, že bych tě mohl nenávidět," hladil jsem ho po vlasech a přemýšlel, o čem Jimin mluví.
„J-jak mám jen začít," uklidňoval se pomalu, ale stále se mne křečovitě držel. Jako by se bál, že odejdu.
„Nejlépe je začít od začátku," položil jsem mu ruce na jeho tváře, usmál jsem se a díval se mu do očí, mezitím co jsem mu otíral slzy, které ne a ne přestat téct.
„D-dobře," nadechl se a spustil. „Jak jsem ti řekl, pracuji pro...pro Vyšší. Snaží se udržet rovnováhu a tak Jenže...jenže oni..pořád nevím jak...oni..," nedokázal se vymáčknout.
„Oni co, Jiminie?"
„P-přišli na to, že chodím s tebou a...využili toho. V-vyhrožovali mi...Yoongi, prosím, odpusť mi to, já..já přísahám, že jsem nikdy neřekl nic zlého," znovu neměl daleko do pláče.
„Jiminie, jen povídej," pobídl jsem ho a pohladil, ale on se odmlčel. Jako by mu to nešlo přes jazyk. Co jen mohli ti idioti v nebi udělat?
„Oni..chtěli, abych je...informoval o situaci mezi od-...mezi vámi," díval se do země. Beze slova jsem ho pozoroval a zpracovával, co to vlastně Jimin právě řekl. Měl za úkol...nás špěhovat.
„Co za slovo jsi chtěl říct předtím?"
„O-odpadlíci. Tak těm, co opustili nebe a nesouhlasí se systémem, Vyšší říkají." To mne rozhořčilo.
„Jak se opovažují? To my dáváme pozor na smrtelníky a nazasujeme za mě své životy, mezitím co oni je jen pozorují z výšky a jejich nehody připisují vůli boží! Na tohle nemají právo!"
„Y-Yoongi, nic není jen černobílé... vím, že máš pravdu. Ale já ty lidi znám. Nejsou tak příšerní, jak se zdají."
„Ale to oni odmítli sestoupit na zemi! Kdo jim dal právo řídit nás, co mají ještě svobodnou vůli?"
„Promiň, Yoongi," řekl téměř neslyšně.
„Já se nezlobím, Jimine. Jen...proč jsi mi to neřekl dřív?" chytil jsem ho za ruce a přinutil jo tak, aby se na mne podíval.
„Tak moc jsem chtěl..každý den jsem se přemlouval, ale...nedokázal jsem to. Nechci tě ztratit Yoongi. D-další zklamání už moje srdce nezvládne."
„Neztratíš mne, Jiminie. To ti přísahám," objal jsem ho a políbil ho. Ihned začal spolupracovat a odevzdal se mi.
„Miluju tě," zašeptal jsem.
„Já tebe taky, Yoongi," dal mi lehký polibek na krk.

„Půjdu do kuchyně ohřát to jídlo," pohladil mne po vlasech s malým úsměvem, ale stále trochu rudýma očima.
Jakmile odešel, sundal jsem si tričko. Měl ho celé mokré od Jiminových slz. Původně jsem si chtěl vzít čisté, ale poté jsem si to rozmyslel. Obvykle tohle nedělám, ale myslím, že Jiminovi malé rozptýlení neublíží. Tiše jsem se sám pro sebe usmál a šel zpátky do kuchyně.

„Myslím, že to bude pořád do-," zarazil se, když mne spatřil. „Y-Yoongi?" naklonil hlavu na stranu a raději talíře s jídlem položil.
„No co, moje tričko bylo od tebe celé mokré," přešel jsem k němu.
„Takové šoky hned po ránu," kroutil hlavou a přejel mi prstem po břiše. Okamžitě mi naskočila husí kůže. Přitáhl jsem si ho k sobě za pas a dlouze políbil.
„Takhle se k tomu jídlu nikdy nedostaneme, Yoongi-oppa," uchechtnul se a začal mne líbat na krku. Sjel jsem mu rukama na boky a vyhrnul mu tričko.
„Yoongi-oppa," zašeptal mi do ucha a jemně mi ho zkousl. Semkl jsem rty a býval bych i pokračoval, jenže se ozvalo moje svědomí.
„Jiminie, tohle nemůžeme. Kluci..." nemohl jsem to ani doříct.
Kousl se do rtu. „To je to, k čemu jsem se ještě nedostal. Slíbili, že nám pomůžou. Ale pak budou mít otázky. A jestli zjistí, že si Namjoon a Kookie začali s temnými anděly..." Něco za něco. No jistě. Jako bych snad čekal, že by to "Vyšší" udělali jen z dobroty srdce.
„Nezjistí, o to se postarám. Navíc to ani není zločin, oni jsou prostě jen...moc dobrosrdeční."
„A ty snad ne?," podíval se mi do očí.
„Já nejsem naivní. A nemám tak velké srdce. Toho jsem si na Namjoonovi vždy vážil, i když je mladší, než já," povzdechl jsem si, ale Jimina jsem nepustil. Jeho blízkost mne uklidňovala.
„Teď musíme jen čekat. A máme přeci vevnitř Jin-hyunga. Může na ně aspoň trošku dohlížet."
„Kde bereš takovou důvěru? Ne, neodpovídej. Pro dnešek už bylo otázek dost. Řekneš mi to jindy," dal jsem mu pusu na čelo. Cítil jsem, že je Seokjin citlivé téma a já ho nechtěl znovu rozbrečet.
„Co kdybychom Jin-hyunga kontaktovali?" navrhl.
„Dobrý nápad. Ale nejdřív bych si rád vychutnal snídani. Umírám hlady."