Romione- Becoming Ron and Hermione

3.Omluva

Je zpátky. Jen pár hodin uplynulo, Harry vzbudil Hermionua a ona uviděla nejen Harryho, ale i Rona. Jako první jí přišlo na mysl, že jenom sní. Ve skutečnosti se jí už mnohokrát zdálo, že se Ron vrátil, objal ji a omlouval se, že odešel. Teď byl skutečně zpátky, jenže to vřelé objetí, které si Hermiona vysnila, jakoby odlétlo ven oknem.
Hermionu opustila její nálada a teď všechen svůj vztek zaměřila na něj. Už to bylo několik hodin a Ron hlídkoval před stanem. Byla ještě noc, takže znovu usnula. Věděla, že Rona tak neměla mlátit. „Ale ten idiot si to zasloužil!" pomyslela si a zkřížila ruce. Jenže nechtěla, aby na ni byl naštvaný. Hermiona se rozhodla, že až Harry usne, tak to bude ta nejlepší chvíle, aby si mohla s Ronem promluvit. Vylezla z postele a obtočila kolem sebe deku. Po špičkách se dostala k východu ze stanu a sedla si vedle Rona. „Ahoj." řekla.
„Ahoj, nemůžeš spát?" zeptal se jí s úsměvem.
„Ach dobrý bože, musel se usmívat?" myslela si Hermiona pro sebe. Milovala jeho úsměv. Pokaždé když se usmál, ztratila nit a přemýšlela jenom o tom, jak nádherný je. Rychle se podívala pryč, aby na něj dále nezírala.
„Omlouvám se za to předtím," řekla.
„Je to v pořádku, zasloužil jsem si to." Odpověděl.
Hermiona se usmála a znovu se na něj podívala, „Dobře, zasloužil sis to!"
Zasmál se a řekl, „Víš o tom, Hermiono, že máš na holku dobrou ránu?" Hermiona se usmála a tak tady na chvíli seděli v tichu. Když se znovu otočila na Rona, uviděla jej třást se. Venku sněžilo, a když jste seděli před stanem, šlo cítit každé zavátí studeného větru. „Tady." Řekla, nadzvedla pokrývku a dala ji Ronovi kolem ramen, takže teď seděli tak blízko, že se dotýkali.
„Hermiono,"
„Rone,"
Řekli oba ve stenou chvíli. „Ty první." Řekl. „Ne, upřímně Rone, ty jsi byl první."
„Hermiono, omlouvám se. Porušil jsem svůj slib, který jsem ti dal. Řekl jsem, že tě nikdy neopustím, ale udělal jsem to. Nechal jsem vás s Harrym o samotě. Chtěl jsem se tak moc vrátit zpátky, ale neměl jsem ani tušení, kde jste. Nikdy jsem tě neměl opouštět, Hermiono. Byl to ten blbý medailonek. Nutil mě přemýšlet o různých věcech. Uvěřil jsem tomu a myslel si, že ti bude beze mě lépe. Ale Hermiono, jakmile jsem byl pryč, bylo to, jakoby část mě chyběla. A teď, když jsem zpátky s tebou, cítím se zase celý." Dokončil. I v té troše světla, které tady bylo, si Hermiona všimla, že špičky Ronových uší začínaly červenat. „To je pěkné, Rone." Řekla.
„Rone, když jsi byl pryč, taky jsem se tak cítila. V noci jsem viděla tvoje prázdné lůžko a bylo to, jakoby už nikdy nic nemělo být stejné jako dříve. Modlila jsem se za tebe každou noc. Modlila jsem se, abys byl v bezpečí a přála jsem si, abys nás našel, ať už jsme kdekoliv a vrátil se zpět. Ani nevíš, jak obrovská je to úleva, když vím, že mé modlitby byly vyslyšeny." Řekla.
Ron dal svou ruku kolem jejích ramen a trochu ji přitiskl k sobě. „Hermiono, vím, že jsem nedodržel svůj poslední slib, takže chápu, že už mi znovu nebudeš věřit, ale znovu ti slibuju, že tě neopustím. Budu tady vždy s tebou a budu tě chránit. Přísahám."
„Rone, věřím ti. Teď ti věřím, tak, jako jsem ti věřila vždy." Usmála se a objala ho. Usmál se taky a zívl. „Proč nejdeš do postele, a já za tebe převezmu hlídku." Řekla Hermiona.
„Ne, jsem v pohodě, to ty běž do postele."
„Ne, Rone, trvám na tom. Vidím ty pytle, co máš pod očima. Potřebuješ se vyspat."
„Dobře," řekl. Potom se postavil k odchodu, opouštějíc Hermionu zabalenou do deky. Potom udělal něco, co ještě nikdy předtím neudělal. Sklonil se a políbil Hermionu na vršek hlavy. „Dobrou noc, Hermiono." Zašeptal.
„Dobrou noc, Rone," vrátila mu červenajíc se.
Když odcházel ke svému lůžku, zastavil se a řekl, „Dobře víš, že jsem to myslel vážně, co jsem řekl předtím... máš opravdu dobrou ránu!" Hermiona obrátila oči v sloup a otočila se zpátky. Sledovala teď sněhové vločky a věděla, že všechno teď mezi nimi bylo zase v nejlepším pořádku.