Rozhlédla jsem se okolo sebe a pohledem zastavila na můstku nad malým potůčkem. Dnes už po třetí se mi vrátily vzpomínky na Justina.
,,Nekoukej! Je to překvapení." zašeptal mi sladce do ucha a dal něžnou pusu na tvář. Zastavil mě a nasměroval tak jak potřeboval.
,,Mužeš otevřít oči" řekl.
Pomalu jsem je otevřela a nemohla jim uvěřit. Stáli jsme na malém můstku v parku. Klečel předemnou a v ruce držel krabičku.
,,Kate, vím, že jsme spolu jen pět měsíců, ale já už vím, že Tě miluji a tímto Tě chci o něco požádat.. Vezmeš si mě?" řekl s nadějí a nervozitou v očích.
,,Ano! O muj Bože, ano! Miluju Tě!" vřískla jsem. Postavil se a já mu skočila okolo krku.
,,Strašně moc Tě miluju!" plakala jsem.
Slzy začaly stékat po mých tvářích a já jim nemohla poručit aby zastavily. Rukou jsem si je setřela, dala si do uší sluchátka a rychlou chůzí šla domu.
Napustila jsem si teplou vanu a pomalu jsem ze sebe sundavala vše oblečení. Z ryflí jsem si vyndala mobil a položila ho na poličku nad umyvadlem. Tričko, ryfle a ponožky jsem hodila ihned do koše na špinavé prádlo. Sedla jsem si na uzavírací prkénko záchodu a čekala než se vana napustí. Pomalu jsem se postavila a rychle si upravila vlasy do drdolu. Zastavila jsem proud vody a svlékla ze sebe podprsenku i kalhotky. Pomalu jsem do vany plné bublinek a pěny strčila levé chodidlo.
,,Ss, au, palí!" sykla jsem si pro sebe a strčila do horké vody i druhé chodidlo. Připustila jsem trochu ledové vody aby horká voda zchladla a opatrně jsem si začala do vody sedat.
Po pěti minutách jsem v klídku ležela a užívala si ticha, klidu a samoty. Ráda jsem sama, ale ne moc dlouho. Každý den musím někoho vidět. Sledovala jsem palce, které společně s mou hlavoi byly jako jediné nad vodou. Všede okolo bylo ticho jen z pootevřeného okna nad vanou byl slyšet zpěv ptáčků a hučení větru. Nachvilku jsem zavřela oči a poslouchala zvuky přírody, ale když jsem otevřela oči zase jsem spatřila jeho. Justina! Stál u vany a díval se na mé nahé tělo, když si všiml, že se na něj dívam přesunul svůj zrak k mým očím.
,,Co tu děláš?" položila jsem mu z nenadání otázku.
,,Stojím? Dívam se na tebe?" řikal s nejistotou, ale i s trochou troufalosti v hlase.
,,Myslím tady, doma. Co ty vlastně si? Nejsi muj živý Justin! Si duch?"
,,Nevím, já nic nevím" zašeptal a zmizel.
,Co se to děje? Kdo nebo spíše CO je to co vidím? Je to Justinův duch? Asi jsem ztracena. Už nevěřím, že by Justin mohl žít.' pomyslela jsem si.
Vylezla jsem z vany a rychle se utřela do ručníku. Oblékla jsem si na sebe pyžamo, vypustila vanu, vzala si do ruky mobil a přešla vedle do ložnice k posteli. Mobil jsem si položila na noční stolek a lehla si do postele.
Vím, "dlouho" nebyla část, ale nějak se mi nedařilo :/ Přemýšlela jsem, jestli má cenu tento příběh vůbec psát. No, nevím :/
A chtěla bych Vás poprosit o nějaké krásné komentáře :) třeba by mě to nakoplo a psaní by šlo ihned lépe :)
