The only angel

5.

Third-person's POV:

Už zase pršelo. Cassidy byla na půl cesty ke svému cíli a stěrače na jejím autě už byly puštěné na maximum. Pravou ruku měla přiloženou na volantu a v levé převracela kartu. Doufala, že adresa je správná. Jinak by se totiž musela domů vrátit s nepořízenou a to bylo to poslední, co chtěla. Byla natolik zvědavá, jak k tomu Jamie přišel.

"Cassie." Měla pocit, že zaslechla, jak někdo říká její jméno. Ošila se a položila kartičku na sedadlo spolujezdce. Vlasy zastrčené za ušima si spustila přes ně, čímž chtěla zabránit dalšímu případnému šeptání do ucha. Jakmile se dostane domů, zavolá Zaynovi.

Konečně zabočila k příjezdové cestě a vytáhla klíčky ze zapalování. Matčino auto přestalo burácet. Cassidy vzala do ruky deštník a rychlostí světla přeběhla pod střížku, malého domku. Stáhla deštník. Vypadalo to spíš jako chata, než jako něčí stálá adresa. Zazvonila na malý zvonek a čekala.

Cassidy's POV:

Dveře se prudce otevřely. Jamie stál přímo přede mnou, v šedivých teplácích a černém tričku. Připomnělo mi to mě samotnou, když jsem doma. V tu chvíli jsme si uvědomila, že stříška nade mnou je jako cedník, a to doslova. Nevinně jsem se na Jamieho usmála.

"Můžu dál?" Svraštil obočí a po malé chvilce rozmýšlení mi rukou pokynul dovnitř. Už solidně promočená jsem vešla dovnitř. Stáhla jsme si z ramen vlhký kabát, který byl nasáklý jako houba na tabuli.

"Um, dáš si něco? Čaj, kafe, vodu?" zeptal se Jamie a prošel kamsi dál do domu. Vydala jsme se za ním, ocitli jsme se v kuchyni. Malé a útulné.

"Posaď se." Jamie stál za kuchyňským ostrůvkem a připravoval jeden hrneček čaje. Pomalu a nejistě jsem se vyhoupla na barovou židličku. Lhala bych, kdyby řekla, že jsem nebyla nervózní. Jamie byl ke mně otočený zády. Kudrnaté vlasy měl stažené šátkem, aby mu nepadaly do obličeje.

Položil přede mě matně modrý hrnek a posadil se naproti.

"Nevěděl jsem jaký, tak jsem ti udělal ovocný." Přikývla jsem a lehce se usmála. 

"Ovocnej je fajn." I on mi to odkýval a chvilku čekal. Zvedla jsem hrneček k ústům a foukla. Na hladině čaje se začaly tvořit kroužky. Smočila jsem rty v tekutině, ale okamžitě jsem je zase odtáhla. "Horké." broukla jsme si více méně pro sebe.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli. Já jsem pofukovala do čaje a Jamie hypnotizoval podlahu. Ani jeden z nás se neměl k prvnímu slovu. Nevím, co mě to napadlo sem jet. Asi bych z toho měla vycouvat. Ale tak moc jsem chtěla vědět, co u něj v peněžence to pírko. To samé pírko, které jsme našla po poslední návštěvě Harryho.

"Proč si přišla?" vyhrkl nakonec. Doslova žadonil očima.

"Něco jsem našla." Zašátrala jsme v kapse černých dřínů a vytáhla jeho peněženku. Naposled jsme si ji prohlédla a pak ji položila na stůl. Jamie po ní okamžitě chňapnul. Mezi prsty jsem přetočila pírko a pak ho položila na místo, kde byla ještě před chvílí peněženka, než si ji vzal.

"Kde si k tomu přišel?" zašeptala jsem, když mě začal propalovat pohledem. 

"Cassie." ozvalo se někde blízko. Jamie seděl stále naproti mě. Vypadal jako by se na něco opravdu soustředil.

"Cassie, on není já." zaslechla jsem znovu. V tu chvíli jsem se prudce zvedla. Nevím, kde se to ve mě vzalo. Měla jsem potřebu vzít nohy na ramena a utéct někam hodně daleko. Přiměla jsme se ale stát na místě.

"Slyšíš?" zopakovala jsme svůj dotaz, tentokrát trochu hlasitěji. Jamie zatnul zuby a podíval se do podlahy.

"Netuším." řekl nakonec. "Myslím, že jsem to někde našel. Možná v autě, když jsem tě vezl domů." Usmál se. Konečně se usmál. V tom se ozvala prudká rána a já ještě víc nadskočila. Bylo to jako náraz něčeho tvrdého do plechu. Vyběhla jsem ke dveřím a otevřela je. 

"Moje auto." Vypískla jsem. Bylo bombardované kroupami o velikosti golfových míčků. Všimla jsem si několika promáčklin v kapotě. Nespokojeně jsme zakňourala. Jamie se vynořil za mnou s kuchyňským prkýnkem v ruce. Přidržel si ho nad hlavou a snažil se přetáhnout moje auto, respektive mámino auto plachtou. Chtěla jsme mu pomoct, ale v tu chvíli mě do hlavy udeřila jedna kroupa. Zamotala se mi hlava. Chytla jsem se kapoty, když mě do prstů praštila další. Pískla jsem bolestí a než jsme se nadála, táhl mě Jamie do domu.

"Co si myslíš, že děláš?" řekl rázně, ale cítila jsme v jeho hlase starostlivý podtón. "Zvládl bych to sám." Pomohl mi posadit se na pohovku. Hlava mi třeštila a já ji nechala padnout na opěradlo gauče.

Jamie semnou zatřásl. "Hele, teď nesmíš spát! Slyšíš? Mohlo by to dopadnout špatně." Postavil mě na nohy a začal semnou chodit po obýváku. "Nespi!" Jemně mě proplesknul a postavil doprostřed. 

"Mluv." vybídl mě. "Pojď, dopiješ ten čaj." Dovedl mě do kuchyně a podal mi hrneček. Chtělo se mi zavřít oči a vysvobodit se z téhle trapné situace. "Nemůžu tě nechat usnout. Neříkala ti to máma? Když se praštíš do hlavy, nesmíš spát. Mohlo by to být krvácení do mozku a to by nebylo hezký, nemyslíš?"

Bezmyšlenkovitě jsme přikývla a chytla si bolavé místo. "Myslím, že tam budeš mít bouli. Stalo se ti to už někdy."

Nechtěla jsem mu odpovídat. Pořád se na něco ptal. Chtěla jsem spát. Tak moc jsem chtěla spát. Chtěla jsem, aby zavřel pusu a nechal mě padnout do snu. Zatímco se vydal někam pryč, podepřela jsem si hlavu rukou a začala zavírat víčka. Byla tak těžká a já se tomu nebránila. Nějaký krvácení do mozku mi může být u…

"Hej, hej, hej. Co jsem ti říkal? Nespi!" zase mě probudil. Přiložil mi na hlavu pytlík zeleniny, který byl pekelně ledový. Oklepala jsme se zimou a protřela si zmrzlá ramena.

"Promiň. Neuvědomil jsme si, že jsi mokrá." Vložil mi pytlíček do ruky a zmizel někam. Za chvíli se vrátil. V ruce držel tepláky a tričko. "Převleč si to, já zatím půjdu udělat další čaj." Ani jsme si neuvědomila, že už jsme jeden hrnek vypila. Začala jsme cítit, jak únava ustupuje. Když Jamie zašel za roh, svlékla jsme ze sebe mokré triko a džíny. Oblékla jsem si jeho oblečení, které mi bylo asi tak 10x větší. Ohrnula jsem nohavice tepláků, abych alespoň zamezila tomu, že přes ně zakopnu.

"Promiň, menší nemám." ozvalo se najednou ve dveřích. Lekla jsme se. Jamie se usmál. Opravdově. Podal mi hrnek čaje.

"Tak, co budeme dělat? Domů se nedostaneš. Máš tu mobil? Měla bys zavolat mamce, určitě má o tebe strach. Řekni jí, že tu můžeš přespat, ať se nebojí."

Když jsem všechno tohle zařídila, šla jsem za ním do obýváku.

"Můžeme si pustit film. Co ty na to?" Jenom jsme přikývla a posadila se na gauč.

"Ty toho moc nenamluvíš, co?" zasmál se. Vypadal teď mnohem uvolněněji, než, když jsme přijela.

Znovu jsem přikývla, což nás oba rozesmálo.

"Tak fajn. Znáš Podfukáře?" 

"Ne."

"Konečně." Drkl do mě loktem a zářivě se usmál. "Dáš si popkorn?"

Takže, další část:)) Guys, chtěla jsem vás poprosit, podobně jako u Impossible challenge… votes and coments! Mě to pak nebaví, když nikdo nedá najevo, jestli to má vůbec cenu psát:/ Fakt mě potěší každý vote!:)) 

Doufám, že se už všichni těšíte na prázdniny!!:)) Asi nebudu moc přidávat, jedu na chytu, bez netu-.- takže to vidím bledě, ale snad se povede, alespoň potom:))

Předem díky:))