The only angel

9.

"Takže chceš říct," odtušila Olive.

"Že mi přímo mezi očima přistálo pírko." doplnila jsem její myšlenkový pochod. Prošli jsme úzkou uličkou a ocitli se přímo před školou.  Teploty klesaly po desítkách směrem pod nulu a všichni museli nosit čím dál víc vrstev, takže nás nepřekvapili ani chlupaté kožichy, ani lyžařské bundy, které dělaly ze svých majitelů sněhuláky.

"Za jistých okolností by to bylo vtipné." prohodila nevinně a podívala se na mě skrze pramen vlasů. Polibky od toho s kým strávila  noc v baru ještě stále dokazoval lišácký tón v hlasu a drobné červené skvrny na hraně brady.

"Jsi neuvěřitelná." protočila jsem očima a zastrčila ruce hlouběji do kapes. Mezi prsty mě zastudili klíče. 

"Chtěla si říct nenahraditelná. Protože kdo jiný tě rozesměje, když ne já?" dušovala se a při tom se mě přidržela, aby na zledovatělých schodech neupadla. Chlapec před námi prošel dveřmi, při čemž je přidržel i nám. 

"Dík." prohodila jsem tiše.

Bylo to jako vyjít z lednice do trouby, projít hranící polárního a tropického pásu. Rozkašlala jsem se z téhle náhlé změny prostředí. Olive mě postrčila do prostoru, takže jsem klopýtla a opřela se o jednu ze skříněk. "Klid!" vypískla na mě. Stáhla mi z hlavy čepici a rozmotala šálu.

"Promiň."

"Pochlap se Cass, tvůj anděl strážný ti nebude stát za zadkem, každou minutu."

Srolovala jsem šálu a položila ji na dno své skříňky. Olive se začala soukat z úzkého kabátu a mezitím, co si přetahovala přes hlavu vlněný svetr, jsem se ostražitě rozhlédla po celé chodbě.

"Byla bych radší, kdyby vůbec neexistoval."

***

Kdybych neměla telefon, nedostala bych se do nesnází. To je jisté. Kdybych ho totiž neměla, nemusela bych se pro něj vracet na to nejvíce odpudivé místo vůbec.

Srubový domek se mi teď jevil mnohem víc děsivý a ponurý, skoro jako strašidelný hrad. Už celé dvě hodiny vydatně pršelo, a tak byly všechny dřevěné okenice, až na jednu, zavřené. Jamie je zavřel, když odcházel pryč. Jen jednu ne. Už jsem si všechno promyslela. Teď už stačilo jen nenadělat si do kalhot a opravdu to provést.

Přetáhla jsem si přes hlavu kapucu a přeběhla bahnitou cestu až k otevřenému oknu. Tam jsem chvilku sbírala síly a po několika okamžicích jedním prstem strčila do okenní tabulky. Ozvalo se zavrzání. Dech se zrychlil na dvojnásobek, takže jsem si na moment připadala jako králík. 

Vyšvihla jsem se na parapet a shodila boty. V tu chvíli se rozpršelo ještě víc. Před kroupami o velikosti hrachových kuliček mě naštěstí již chránila střecha. 

Tiše jsem dopadla na podlahu. Pokoj byl prázdný. Po celém jeho obvodu stály regály s knížkami. Všechno bylo pokryté prachem. 

Co nejtišeji jsem otevřela dveře a rohlédla se po chodbě. Byla prázdná. Když jsem tu byla naposled, nevšimla jsem si těch promočených fleků na zdech. Na několika místech se Jamie zjevně snažil zakrýt obrazy, ale na stropě to nešlo. Všude bylo šero. 

 Nejvýraznějším a vlastně i jediným milníkem v mém životě byl můj táta. Všechno co znám se dělilo na 'před tátou' a 'po tátovi'. Bylo mi 6, když umřel. Neměla jsem z toho rozum, mamka mě prostě jednou vyzvedla ze škola, a když jsme se vrátili domů, nebyl tam. Neptala jsem se. Až postupem času mi docházelo, co se vlastně stalo.

Právě v tu chvíli mi to tu připomělo můj vlastní domov 'po tátovi'. Mamka se moc snažila udržet náš dům z technicky přijatelném stavu, ale sama na to nestačila. Nevěděla, kde je nářadí, kde kabely od elektřiny. Naučila se to až v průběhu následujících 7 let.

To mě znovu přivedlo k otázce, kde má asi Jamie rodiče. Ne, že by nebylo normální, že středoškolák bydlí sám. Ale proč by si někdo vybíral opuštěný srub u lesa?

Náhle se ozvalo zachrastění klíčů a já stuhla.

►Mega, ale opravdu mega krátká část...která tu je jenom proto, abych se přehoupla přes tenhle krátky 'o ničem' kousek :D

►Snad to ani nebudu nijak komentovat :D

►Omlouvám se za chyby, nemám absolutně náladu to kontolovat, tak snad kvůli mojí gramatice neoslepnete ;) :D

Foffy :)