The only angel

7.

Chtěla jsem couvnout. To bylo to smutné. Jediné, co jsem chtěla, bylo couvnout, odstrčit tu nádhernou představu, která mě objímala tak daleko, jak jen by to šlo. Harry lehce pohnul rty a mnou projel elektrický výboj. Zdály se tak horké a jako by byly všude. Obklopovaly mě jako oceán, jako temnota.

Ironie byla, že jsem před obličejem viděla tu zlatavou záři i přesto, že jsem měla zavřené oči. Bylo to natolik silné světlo, že jsem několikrát znásobila stisk svých víček na sebe. Harry se o něco víc naklonil dopředu, což zapříčinilo prohnutí mých zad. Rukama jsem zašátrala na jeho hrudi a chtěla ho odstrčit. Bušila jsem pěstmi do jeho hrudi, ale jenom v mé mysli. Ve skutečnosti jsem nepatrně potáhla za lem jeho trika. Prsty jsem se při tom nepatrně dotkla jeho břicha.

Na rtech se mu objevil šibalský úsměv, který ho doprovázel i před třemi lety.

V ten moment se ve mně něco pohnulo. Jako bych se celých pět minut, co jsme tu stáli, přitisklí na sebe, natahovala k vypínači světla. A teď, právě teď jsem na něj dosáhla. Rozsvítilo se mi v hlavě.

Harry tu není. Nestojí v téhle místnosti a nelíbá mě. To co cítím, to vzrušení a horko, které mě polívá s každičkým pohybem jeho rtů je jenom krásný sen. Je mrtvý. Zabili ho, když se pozdě večer vracel domů, kvůli pár desítkám liber z jeho kapes.

Tentokrát jsem už opravdu dlaněmi zatlačila do jeho hrudi. Měla jsem pocit, že síla, kterou jsem na to vynaložila, byla opravdu velká, protože jsem ji sbírala dlouhou dobu. Jenomže Harry neodletěl až k posteli, jenom couvnul o jediný krok. Za zády se mu zalesklo něco bílého. Celého jsme si ho prohlédla. Ještě chci vidět jeho tvář, než se probudím.

Zářil. To bylo jediné přirovnání, vystihující jeho postavu. Vlasy měl kudrnaté, nezbedně rozházené do stran. Plné rty byly stejně růžové, jako před týdnem, ale zdálo se mi, že je má teď mírně opuchlé. Prsty mi vystřelily k mým vlastním a jemně jsem se jich dotkla. Zdáli se mi taky větší než jindy.

Udělala jsem několik kroků dozadu. Pod nohama mi znovu prosmykl jakýsi kus hadru nebo trička nebo co to vlastně bylo. Komicky jsme zamávala rukama ve vzduchu ve snaze chytit se něčeho, kromě Harryho, ale bylo příliš pozdě. S rachotem jsem se posadila na zadek a zbořila při tom nějaké harampádí. V tu samou chvíli se ve vedlejší místnosti ozvala rána dvou kusů kovu.

Obrátila jsme hlavu ke dveřím, jako bych snad myslela, že tam někdo stojí, aby mi vynadal. Jakmile jsme se ale chtěla podívat na Harryho, nebyl tam. Prostě se vypařil.

Dveře se prudce otevřely. Stál v nich Jamie v pyžamovém tričku a kalhotách. Vlasy mu doslova trčely z hlavy. Mandlové oči měl opuchlé, podlité ospalostí s dvěma černými váčky pod nimi. Mezi nohama se mu třela mourovatá kočka [kdo čekal nějakou úchylárnu? ... prvních šest slov vypadá dost divně, že jo? :DD], propalující mě pohledem. Nemohla jsem si odpustit úlevné vydechnutí, že je tu i Jamie a ne jen ona.

Hřbetem ruky si promnul oči a zamrkal. Asi nečekal, že si jeho nečekaná návštěva bude počínat takhle - nezdvořile. Kočka proběhla do pokoje, elegantně se propletla nepořádkem, který jsme tu stihla napáchat a vyskočila na postel. Ještě jednou se na mě otočila a mňoukla. Pak se jednoduše stočila do klubíčka na polštář a spala.

„Co se tu stalo?" vyhrkl Jamie, jakmile se rozkoukal. Na tváři se mu objevil zděšený výraz. Sama jsem se rozhlédla po pokoji a přerývaně se nadechla. Divím se, že to s ním ještě neseklo. Celá jedna skříň byla převrácená a věci z ní se válely kolem.

„J-já," snažila jsme se, aby ze mě vypadla alespoň nějaká dobrá omluva, jenže to nešlo. „ Mrzí mě to." Řekla jsme nakonec. „A-asi jsem byla n-náměsíčná." No skvělé! Koktání tomu dodalo ještě větší šmrnc!

Jamie potřepal hlavou do stran, jako pes, když se chce oklepat. Jenomže rozdíl byl v tom, že Jamie se chtěl probudit. Oči mu zacukaly a na čele mu zapumpovala žilka. Teď už mi připadal patřičně naštvaný. Opravdově naštvaný.

„Náměsíčná." Zopakoval po mě nevrle a ještě jednou si prohlédl celý pokoj. Mírně pootevřel ústa ve snaze něco říct, asi mi nějak vynadat, ale pak je přece jen zavřel. „Jdi si lehnout." Promluvil vcelku potichu. „Já to tu ráno uklidím."

Pak jednoduše zavřel dveře. Pod jejich okrajem ještě prosvítalo světlo, ale to po několika okamžicích zhasnulo. Zůstala jsem tu sama, v lehkém osvětlení lampičky nade mnou. V tu chvíli jsme si ale uvědomila, že tu nechal tu kočku. Pomalu jsem se zvedla a chytla si bolavé místo na zadku. Takže nejen, že mě bolela hlava, prsty na levé ruce, ale teď už i zadek.

Zastavila jsme se asi metr před rohem postele. Oči jsme se snažila držet na té malé hlídací micině, která mě tolik děsila. Přimhouřila oči a zaprskala na mě. Tím mi dala jasně najevo, že se odtud nehne, ani kdyby ji na nože brali.

Tohle bude dlouhá noc...

Jamie's POV:

Zatraceně nevím, kde jsem byl mezi tím, když jsem si šel lehnout a tím, kdy se ozvala ta rána z mého pokoje, kde spala Cassidy. Mám poslední dobou pořád okno. Jako by moji mysl vyplňovala velká, světlá díra, která mi nedovoluje vidět, co jsem dělal. Bojím se, že něco provedu, aniž bych chtěl.

Tohle musí skončit.

A to tak, že hned!

Tááák:DD už se pomalu dostávám tam, kam potřebuju:3 S částí jsme v celku spokojená, tak snad jste i vy:)) Děkuju, že můj příběh čtete, protože to pro mě vážně moc znamená:))! Doufám, že budu moci přes prázdniny přidávat, asi za týden jedu s rodičema na dovču k moři♥♥ už se na to strašně těším, ale je mi jasné, že tam nebudu moct být na wifině-.-

Užívejte si prázniny:))

PS: Na bok dávám další naprosto nehodící se písničku, kterou ovšem ohromně zbožňuju♥♥