Chodím po ulicích s falešným úsměvem na tváři. Myslí si, že jsem naprosto nad věcí. Pravda je jiná. Tento úsměv věnuji rodině, přátelům, kolemjdoucím i sama sobě, když se dívám do zrcadla. Samota mi umožňuje volnost od té falešnosti. V tu chvíli dávám prostor skrývaným emocím, aby se dostaly na povrch z mého nitra. Padám na kolena a z očí mi nepřetržitě tečou slzy. Kutálejí se po mých buclatých tvářích, padají na zem a vsakují se do ní. Mé tělo se klepe pod vlivem vzlyků. Nemám sílu, abych se postavila na nohy. Nespolupracují s mou myslí. Čím déle takto sedím, tím větší bolest prožívám. Všechna zklamání, bolest, ztráta milovaných, to vše se ke mně vrací jako boomerang. Můžu křičet, mlátit do pytle, rozbíjet věci. Nic nepomáhá. Jen mě to na chvilku odreaguje. Bohužel to je opravdu krátká chvilka. Ulehám do měkké postele a vyčerpaná pláčem usínám s přáním, abych se už neprobudila a neprožívala tu bolest znovu. Přes noc mě doprovázejí sny, které mi promítají, jak se to všechno mohlo stát. Probouzím se unavenější, než když jsem usínala. Nasazuji falešný úsměv a vím, že tento den bude končit stejně jako předchozí. Čím víc se snažím zakrýt bolest, tím víc ubližuji lidem kolem sebe. Moje rozhodnutí ničí ostatní a zároveň i mě samotnou...
