Poslední dobou přemýšlím o tom, že si dost často nevěřím. Ať už je to ve sportu, v lásce, ve vzhledu nebo ve škole. Vždy se najde situace, kdy nevěřím svým snům. Spousta lidí si nevěří. Je to špatně, i když dělám tu samou chybu. Dopouštíme se mnoha chyb, ale tahle je jedna z těch největších. Tato chyba nás provází od dětství, kdy jsme měli ve školkách nebo prvních třídách, první vystoupení před rodiči. Báli jsme se, že to pokazíme. Že rodiče budou zklamaní, paní učitelky naštvané, a že ostatní děti se nám budou smát. Já osobně jsem své rodiče zklamat nikdy nechtěla a bohužel to dělám dost často. Ale nejsem dokonalá a nikdy nebudu. Tímto chci říct, že i přes můj strach se mě rodiče pokusili podpořit. Vždy chtěli, abych byla sebevědomá, jinak by mě tento svět zašlapal do země. Jsou tu i lidé, kteří mařili mých rodičů plán. Vždycky jsem chtěla být herečka. Obdivovala jsem herce v divadlech. Jak si stoupnou před všechny diváky, dělají, že jsou tam naprosto sami, ale i přes to dávají do svého výstupu všechny emoce. Jako by to nebyla jen hra, ale jejich život. Jako by před námi nestál herec/herečka, ale prostý člověk. Chtěla jsem být jednou jako oni. Ale díky jedné straně rodiny jsem ten sen zahodila. Nevěřili mi, a proto jsem ani já nevěřila, že by se mi to jednou mohlo splnit. Tohoto strachu se nejde jen tak zbavit, ale lehce ho utlumíte, když kolem sebe budete mít lidi, kteří Vám věří. Takové lidi jsem našla a čas od času věřím, že se mi i ten nejvíc stupidní sen může splnit. Samozřejmě pro své sny a výkony budete muset něco obětovat či tomu trošku vypomoct.
