Zdá se mi to jako včera, co jsem ležela na posteli a přemítala o tom, jaké to je, když Vás někdo miluje. Vždycky jsem si myslela, že láska je ten nejkrásnější cit. Myslím si to do dnes, ale tenkrát jsem si nedokázala ani představit, jak tento cit může být bolestivý. Toužila jsem po velké lásce. Po někom, kdo mě bude milovat takovou, jaká jsem. Kdo mě bude respektovat, podporovat, dodávat mi sílu, utěšovat, utírat slzy, chránit mě a stát mi po boku při každém mém škobrtnutí. At´ už bych měla jakoukoliv náladu, tak by stál při mně a byl trpělivý. Hledala jsem dlouho a při každém mém nálezu jsem byla blíže k cíli. Nebyla to jednoduchá cesta. Na této cestě jsem poznala zlomené srdce, lži, falešné naděje, výsměch, urážky, zklamání a dost často jsem se dozvídala o sobě informace, které ani já sama nevím. Každopádně jsem došla na konec své cesty. Našla jsem někoho, kdo mě skutečně miluje. Tento člověk mi stál po boku už od mého narození. Tento člověk mě utěšoval, podporoval, respektoval moje nálady, chránil mě před možnými zraněními, blbnul se mnou, tančil, zpíval, smál se, byl trpělivý a dával mi lásku ještě dřív, než jsem poprvé otevřela oči a spatřila tento svět. Ten člověk je moje maminka. To ona je moje velká láska na celý život.
