Často nechápu lidi kolem sebe. Vědí, že máte svých starostí až nad hlavu, ale i tak Vám cpou svoje problémy, který nejsou až tak závažný. Například klučina, se kterým jsem se znala od 1. Stupně na základní škole. Neměli jsme se z počátku rádi. Pro mě byl zvláštní a já pro něj. Ale jak to tak bývá slovo dalo slovo, najednou jsme si rozuměli, už jsme nebyli tak malý, a tak se z přátelství stalo něco víc. Ale vzhledem k tomu, že jsem poměrně vybíravá a plachá, tak ten náš dětinský románek trval 2 týdny. Od té doby jsme byli přátelé. Jak čas utíkal, tak my samozřejmě dospívali. Můj kamarád se zamiloval do mé nejlepší kamarádky, která pro jeho smůlu měla přítele a byla s ním šťastná. Od té doby kamarád (říkejme mu např. Robin), Robin, naříkal, jak nemá žádnou holčinu, a že ho ani žádná nechce. Trpěla jsem mu to a snažila se ho pokaždé přivést na jiné myšlenky. Ale v době, kdy mému dědovi zjistili rakovinu slinivky a metastázy v játrech jsem už neměla chuť poslouchat jeho naříkání. I po smrti dědy nebyl schopný toho nechat, i když věděl, že nemám chuť cokoliv dělat a s kýmkoliv mluvit. Přišel den, kdy můj pohár trpělivosti přetekl. Po dlouhých letech jsem mu napsala svůj názor a přestala se s ním bavit, cítím se volná. I přes to, že mě Robin pomlouvá na každém rohu, tak je mi to naprosto jedno, protože vím, že moji praví přátelé mu nebudou věřit. Přeci jenom mě znají mnohem líp než on. A z toho plyne ponaučení, nenechte si srát na hlavu od někoho, kdo za to nestojí.
